Jen málokdy si člověk přesně a barvitě vybaví to, co se mu v noci zdálo. Možná je to tak i lépe. Nechci být opovážlivý a hovořit o nějakém svém prorockém vidění. Jenom mi dnešní sen připravil hutnou porci ingrediencí k drobné úvaze. Co se mi to tedy zdálo?
Děti nám, díky Bohu, začaly navštěvovat znovuotevřené školy a jejich vzdělávání tak má zase nějaký řád a smysl. Neučí se však jen děti, ale i my dospělí, a to skutečně po celý život. Pojďme si tedy dnes zopakovat, co se vlastně skrývá pod pojmem „bohoslužba“… Asi tušíte, že bohoslužbou není jen čas proseděný v kostelní lavici ve společenství souvěrců...
Patřím ke generaci, která ve svém klukovském dětství viděla v každé spadené větvi odhozený samopal, za bunkr nám posloužil stůl opevněný dekami, který se v mžiku dokázal proměnit v sovětský tank. Stačilo jen mezi dekami vysunout kanón v podobě roury od vysavače. K útoku na pozice nepřátel nás vyzval starý tranzistorák, zpodobňující vysílačku...
Dnes máme třetí neděli postní a další neděle nám oznámí, že polovina postní doby je za námi. Pokud to každý z nás bere vážně, potom nám zaznívá hlas této svatopostní doby: zastavte se alespoň na chvilku, ztište se a v tichu se zamyslete nad slovy, která slyšíte v neděli nebo i ve všední den v kostele a jak je prožíváte každý sám ve svém životě...
Nejen v souvislosti s postní dobou, ale i s ohledem na současnou pandemii a od ní se odvíjející problémy a změny v našich životech, nás může v tomto čase více trápit odpověď na otázku po smyslu utrpení, smyslu kříže. Nevyčerpatelná studnice inspirativních odpovědí je samo Písmo svaté, zejména slova proroků...
Když jsem byla malá, tak mi maminka vyprávěla, že se v hlubokém údolíčku nedaleko našeho domu popral starý rok s novým, jelikož byl mladý a měl víc síly, tak převzal vládu a my budeme o rok starší, možná i moudřejší… K novému roku jsem si vypůjčila...
Vloni v září jsme začínali podzimní povídání na faře přednáškou pana Václava Kalivody o výchově dětí, o škole a seznámil nás i s Istanbulskou smlouvou. V souvislosti s ní také poukázal na její úskalí a reakce církevních představitelů. Překvapilo mne, že na povídání o tak důležitém tématu přišli pouze ti dříve narození...
Vadí Vám roušky v kostele, položila jsem tuto otázku u vchodu do kostela a dostala jsem následující odpovědi: Máme krásný čas babího léta, trochu nám to kazí katastrofické scénáře současné pandemie, ale všechno jednou pomine... Hlavně ať to vydrží nemocnice a celkově zdravotnictví, ne všichni jsou nemocní na covid a právě na další choroby...
Přišel mi mail z Opatství Nový Dvůr. Jako obvykle přichází po delší době, v podstatě jen jednou začas. Takový pozdrav a pohlazení od mnichů cisterciáckého řádu-trapistů. Je září a za okny krásné babí léto. V mailu není ani stopa po nějakém dramatu dnešních pandemických dní, statistikách, výkazech či plánech do budoucna...
Bůh nás neustále překvapuje svou trpělivostí a láskou! Nic objevného že? Pro mnoho už jen zbožná floskule, formulka omílaná pořád dokola, co jen proletí někam do hlubin naší mysli. Bůh nás přesto znovu a znovu, neúnavně jakoby prstem, sune tam, kde by nás rád měl...