17. září 2022

Přišlo mi na um, jak je to vlastně s naší vírou. Jak ji obrazně vyjádřit, jak ji uchopit a tím i lépe pochopit. Jak si ji mám představit, ptám se sám sebe rozpačitě. A pak mě něco napadne...

Víra to je přece jako klubko vlněné příze, omakávané všetečnými a neposednými prsty, snažícími se odhalit tajemství, co ukrývá ve svém středu. Nebylo by to neposedné klubko, aby nám občas při naší nešikovnosti a nedokonalosti nevypadlo z rukou...

A hned tu máme dilema. Mezi prsty nám zůstal jen koneček provázku vlněné příze. Křečovitě ho držíme a hledíme zděšeně směrem, kam se klubíčko odkutálelo. Většinou ho ale nedohlédneme a bojujeme s myšlenkou, zda opustit své pohodlné místo a vydat se za ním. Z danosti věcí tušíme - věříme, že příze nás ke klubku dovede. Co tedy dělat? Začít tahat za přízi a namotávat své nové klubko v představě, že si tím přiblížím to klubko původní? Nebo se zvednout a jít si za svým, klubko neklubko? Svou cestou i s přízí v ruce, ať se klubko s každým krokem zmenší a vymotá, až zmizí docela? Nebo pro stud za klubko a spojení s ním skrze přízi žmoulanou v ruce, nechám nenápadně přízi vyklouznout z ruky a tím mám po problému? A co když se zesměšním, prolomím společenský úzus a trendy dnešní doby, kleknu na kolena a vydám se za dobrodružstvím?

Co mi dá hledání klubka po stopě odmotané příze? Unesu nevoli okolí, nechápavé pohledy a výsměch? Budu mít trpělivost pídit se v prachu podlahy a nevábných koutech po klubku a jeho tajemství ukrytém v jeho středu? Zvládnu překonávat všechny ty překážky, co stojí v cestě? A co bolest, vydržím ta bolavá kolena? Umažu se nakonec natolik, že budou kalhoty k ničemu? Že ona tam bude i tma? Zasedne mi někdo mé místo, když se pustím do hledání klubka? Když padnu na kolena, vstanu ještě vůbec? Budu se moci podívat druhým do jejich nechápajících očí? Neztratím svou tvář? Naleznu někdy to, co hledám, přes své zoufání, že to není k nalezení?

VÁŽENÍ PŘÁTELÉ ANO, NEBOJTE SE, řečeno v kombinaci slov literáta a Ježíše. Každý provázek příze je o dvou koncích. Je-li jeden uschován ve středu klubka, ten druhý, byť odmotaný, nás vždy ke klubku spolehlivě dovede. Jen tento volný konec příze neopouštět, netahat ho do světa svých představ a přání a tím klubko nezmenšovat. Nevydat se svou cestou, leč směrem, kam příze míří, neboť tam bude i cíl - klubko. Netřeba si zoufat, byť je to cesta místy bolestná, přinášející často i pokoření a nepochopení okolí. Radost z nalezení klubíčka - víry je nám zadostiučiněním, milostí a pravým pokladem. Vždyť tím tajemstvím ve skrytosti středu klubka je On. Mírný a tichý, věrný a příjemný společník pro život. Asi tak, jako je pro naši dlaň příjemné, hebké a hřející, tajemstvím opředené klubíčko vlněné příze...