ALBISETTI VALERIO

CESTA ŽIVOTA

JAK POZNÁVAT A ZHODNOTIT JEJÍ KLADNÉ STRÁNKY

1. Každý z nás má svou osobní cestu, na které je naprosto hrdinou, jestliže má odvahu dívat se na ni a přijmout zodpovědnost za dobro a zlo, které tam nalezne.
2. Naše cesta začne nebo se zastaví podle způsobu, jakým prožíváme pád. Jestliže se s ním budeme ztotožňovat, zastavíme se, jestliže ho budeme prožívat jako příležitost, pak půjdeme vpřed.
3. Bůh nás nechává svobodné i k tomu, abychom se zmýlili, ale vždy je ochoten nás přijmout.
4. Když padáme, Bůh je připraven nás zdvihnout.
5. Pozemský život je pro každého z nás cestou, na které je snadné se ztratit. Ztratit se v tom, co iluzorně přitahuje. Chtít všechno a hned.
6. Mnoho lidí věří, že nemají vnitřní hodnotu jako osoby, protože nevědí, kde jsou hranice vlastní identity a vstřebávají všechno bez rozlišování.
7. Lidé mají snahu utíkat sami od sebe, od vlastní totožnosti, aby mohli žít, avšak ve skutečnosti jen přežívají.
8. Lidé často hledají ospravedlnění mimo sebe. Místo aby uznali vlastní neschopnost k zodpovědnosti a šli do sebe. Připisují osudu chyby, omyly negativní skutky, které konají. Dovolávají se jiných osob, situací.
9. Jen znovuodhalení naší vlastní důstojnosti, naší pravé identity, nám dovolí překonat naše neurózy, deprese, chorobné záliby, pesimismus.
10. Abychom vzali do rukou svůj život, abychom v sobě uznali existenci fyzické, psychologické i duchovní složky, abychom se naučili milovat, musíme se dříve naučit mít rádi jednu osobu: sami sebe.
11. Bůh nám dává v každé vteřině svobodu. Každou vteřinou nám dává naději. Svobodu a naději na změnu, na obrácení, na uvědomění, na zodpovědnost za naše osobní emoce, za naše jedině a osobní smýšlení.
12. Hluboké naslouchání vlastním emocím, vlastnímu pociťování, vlastním citům vede k autentickému poznání nás samých.
13. Je nutné poznat noc, abychom ocenili den. Je nutné poznat žízeň, abychom ocenili vodu.  Jen nutné umět zůstat sami, abychom ocenili život ve dvou. Je nutné vědět, že musíme zemřít, abychom dali plný význam životu.
14. Kdo si neodpustí, neodpouští druhým. Kdo se nepřijímá, nepřijímá druhé. Kdo nemá důvěru sám v sebe, nemůže ji mít v druhé.
15. Pouze tehdy, když si odpustíme, můžeme se autenticky otevřít. Jestliže si neodpustíme, zastavíme se ve své vnitřní cestě a zůstaneme zablokováni.
16. Odpustit neznamená zapomenout, jako by se nic nestalo.  Nezaměňujme odpuštění se sebeospravedlňováním.
17. Opravdově žít znamená, být v souladu sami se sebou, nezávisle na tom, co se děje mimo nás.
18. Ten, kdo útočí, uráží, má strach z něčeho či z někoho. Potřebuje něco nebo někoho, co nemá, nebo u čeho má strach, že to ztratí.
19. Kritizujeme u jiných ty stránky, které jsme u sebe nevyřešili.
20. Paradoxně jsou užitečnější pro nás růst právě ty osoby, které se nám nelíbí a které nám nahánějí strach.
21. My své tělo všeobecně nerespektujeme. Nejsme schopni naslouchat mu a pociťovat ho.
22. Zakoušíme-li stále negativní pocity k určité osobě, znamená to, že připisujeme mnoho, příliš mnoho důležitosti jí a málo důležitosti sobě.
23. Strach je věc, která nás nejvíce odděluje od nás samých i od jiných lidí.
24. Mnoho lidí říká, že se chtějí změnit, ale málo jich to opravdu chce.
25. Je důležité se naučit se cítit živými a spokojenými lidmi a žít tak stále, v každém okamžiku, ve chvílích radosti i ve chvílích smutku, ve chvílích štěstí i ve chvílích bolesti, protože jsme pochopili, že všechny tyto chvíle, krásné i ošklivé, jsou mezi sebou spojeny.
26. Kdo se chce vydat na cestu, musí zapomenout trvale na věty: Proč právě já? Proč se mi to stalo? A nahradit je větami: „Co mi chce Bůh říkat tím, co se mi právě přihodilo?“
27. V podstatě si ten, kdo přežívá, namlouvá, že žije, neboť přežívat znamená bát se žít.
28. Podle mě mají úspěchy stejnou cenu jako porážky. Je však životně důležité dát jim smysl.
29. Ztotožňování se s tím, co se nám přihodí, je pravou příčinou toho, že zůstáváme v neuróze.
30. Kdo zůstává ve věcech nebo v jiných lidech, umírá.
31. Neúspěch a utrpení jsou naprosto osobní.