JOSEF HRDLIČKA

PANE, KDE BYDLÍŠ?

1. Co kdybychom se snažili s tou energií, s jakou dovedeme neústupně prosazovat své vlastní já, zasazovat se o Boží zájmy! S tou neúprosností a vášnivým zaujetím, s jakým pracuješ na „svém“, zkus vykonat cosi pro Boha a pro bližního k jejich prospěchu.

2. V každé mši svaté jsme hosty Božími, ba co víc, jsme dětmi, které Bohu smějí říkat důvěrným slůvkem Otče.

3. Bůh do nás investuje tolik milostí ze svého Slova i ze všech svých darů, že kdybychom je dovedli plně využít, naše životy by se dávno změnily od základů. Ale my se musíme pokorně přiznat, že sice slyšíme, nebo i nasloucháme, ale nečiníme.

4. Čím více se zmítám ve vlastní průměrnosti, vlažnosti, ba dokonce nemohoucnosti, tím více tě volám na pomoc.

5. Prohlédnout, opravdově vidět, to znamená vidět Kristovým pohledem, optikou jeho srdce… Přesněji řečeno, správně vidíme jen čistým srdcem, ale úplně nejlépe vidíme Kristovým srdcem.

6. Jen srdce obnovované Bohem a jeho milostí, srdce milující Boha, objevuje svou skutečnou sílu dobra.

7. Víra činí člověka i v těch nejtěžších zkouškách nezničitelným.

8. Pokud člověk cílevědomě neusiluje o své zdokonalení, pokud „nepracuje na sobě“, stává se vnitřně stále pustějším a prázdnějším.

9. Při pohledu na světce a jejich heroickou cestu za Kristem můžeme vidět ty, kdo dovedli zpracovat čas svého života tak odpovědně, jako horolezec každý metr příkré skalní stěny.

10. V modlitbě, rozjímání, sebekázni a doslova v poctivé lásce k Bohu a bližním máme i my posunovat stále výš hranice svých možností.

11. Ježíš neslibuje, že nás zbaví břemen nebo že nám ubere jejich tíhy. On slibuje, že promění slaboučké lidi v siláky, které nic neztrhá a nerozdrtí.

12. Kdykoli bude kříž doléhat, neobviňujme Boha, že ho činí příliš těžkým, ptejme se spíše, proč jsme my slabí, kde jsme zanedbali svůj růst v důvěře a síle toho, který nám ji tak štědře nabízí. On nám propůjčuje svou sílu a zjevuje ji nejraději v naší slabosti.

13. Je šťastné být Božím dítětem a nikdy se Otcovy ruky nepustit. Čím více lásky, tím méně strachu, nechuti, váhání. Láska strach zahání.

14. Tam, kde Bůh nachází živou víru a opravdový, upřímný vztah důvěry, tam vždy buduje on sám, byť nenápadně, své dobré dílo.

15. Žádná modlitba není prázdná, každou Pán vnímá, reaguje na ni a nezůstává dlužen odpověď.

16. I v našem životě platí, že když nás Bůh povolává k závažným věcem, vstoupí s námi do dialogu, abychom mohli vzít na vědomí jeho vůli a chtěli ji svobodně a rádi přijmout.

17. Maria, uč nás stát se oslovitelnými Bohu, uč nás naslouchat jeho hlasu, ptát se, souhlasit s jeho vůlí.

18. Lidská setkání, návštěvy, rozhovory, vzájemné sdílení jsou v našem životě na denním pořádku. Už jsme někdy zpytovali, co do nich vnášíme, jaký je vnitřní obsah našich slov?

19. Pane, staň se ty sám jediným a nezaměnitelným pokladem i obsahem našeho srdce a dopřej i našemu svědectví pravdivý a přesvědčivý výraz.

20. Souhlasit s Bohem a přijmout jeho vůli se vždy obrací k prospěchu člověka.

21. Jak u mne bydlí Bůh, jaký příbytek máš ve mně ty, můj Pane?

22. I tehdy, když Krista přijímá kdokoli z nás v Eucharistii, je Kristus vlastně stále znovu vydáván do rukou hříšníků.

23. Čím důslednější, odpovědnější „inventuru“ ve svém svědomí a paměti vykonáme, tím účinněji zakusíme i Boží odpověď, která poctivého správce odmění vnitřním pokojem a nadějným pohledem do budoucnosti. Povrchně zpracovaná minulost způsobí v našem duševnu jen další zbytečnou zátěž, nejistotu a snad i traumata.

24. Zakoušíme, že náš život, jak plyne, je neustálým proudem Božích darů, kterými nás on štědře zahrnuje a které nejsme schopni vůbec spočítat ani docenit.

25. Ten, kdo věří, že žije v Ježíšově srdci, už zde na zemi zakouší a doslova dýchá věčnost a Boží přítomnost.

26. Pane, ty, který jsi tichý a pokorným srdcem, dej i našim srdcím tento tichý tep svého srdce, abychom skrze něj vyznávali lásku i bezděčně „při každém nadechnutí“.

27. Svaté přijímání nemá znamenat, že na chvíli ty, můj Pane, přicházíš ke mně do mého osobního stísněného příbytku, který bývá dost často neuklizený, nepřipravený, nevyzdobený – ale že i já naopak vcházím k tobě.

28. Víra, aby mohla růst, musí být neustále testována, probojovávána a zkoušena.

29. Kolik nechápavosti přetrvává i v nás, přesto, Pane, že se nás svou pomocí po celý život tak hmatatelně dotýkáš.

30. Kdo Písmo svaté nečte s onou dychtivostí lásky a s touhou vést dialog s Bohem, ten se jistě ochuzuje o vzácný a rozhodující zdroj svého života.

31. Každá mše svatá je svatební hostinou, dokonce naší vlastní svatební hostinou. Slavíme při ní dar největší lásky, jakou jsme milováni a jakou i my smíme milovat Boha a bližní.