MILOŠ SZABO

ZPOVĚĎ? NE!

1. Člověku, jemuž záleží na Bohu, musí záležet i na tom, aby poznal Jeho vůli.
2. Boží cesta není nikde tak jasně a přesně vytýčena jako právě v Božím Slově.
3. Chceme-li poznat, že jsme zbloudili z Boží cesty, musíme se zastavit, nelze to udělat v rychlosti.
4. Hledáme-li odpovědi na to, co je a co není hřích, musíme ztišit své nitro.
5. Hřích není něco obecného, neurčitého a hříšnost není kolektivní vinou, za kterou se skryjeme i my jednotlivci.
6. Pokud vycházím ze skutečnosti, že můj život je cestou k Bohu, musím se také zeptat, k čemu vůbec ta cesta je.
7. Hřích není jen konkrétním skutkem, který zaniká v okamžiku, kdy ho není už vidět nebo slyšet. Je také zároveň opovržením cestou, kterou pro nás vyznačila láska.
8. Je zapotřebí hřích léčit ve dvou rovinách – jak ve společenství, kde se náš hřích odehrál, ale také ve směru k Tomu, jenž byl tím hříchem také dotčen.
9. Proč je tak člověku zatěžko říci „promiň“? Ze strachu o sebe? Pýcha či nedostatek lásky? Nebo snad úzkost z toho, že tím přizná a také odhalí svá slabá místa?
10. Pokud milujeme Boha, pak opravdová lítost toho, že jsme zhřešili, nemůže existovat bez snahy napravit se.
11. Necítíme-li skutečnou duševní bolest z toho, že žijeme v hříchu nebo aspoň bolest z toho, že si uvědomíme, že jde o hřích, jehož nejsme schopni zanechat, nemůže dojít k odpuštění.
12. Je důležité pochopit, že zpověď bez lítosti nejen nezpůsobí odpuštění, ale je naopak dalším, a to vážným hříchem.
13. Z vyznání hříchů se nemá stát jen bezduché formální odříkání hříchů z katalogu zpovědního zrcadla, ale ani obšírné popisování toho, jak prožívám svůj vztah s Bohem, díky komu a kam jsem se posunul ve svém duchovním životě.
14. Zpovědní tajemství je proto tak veliké, aby každého dokonale chránilo, kdo by přicházel s jakýmkoliv hříchem na duši, který ho trápí a kterého lituje.
15. Svátost smíření čili zpověď je darem nezaslouženým, který nám zanechal Kristus nedlouho před svým posledním vydechnutím na kříži.
16. Po odpuštění hříchů Bůh neodchází, zůstává, a proto často cítíme nejen úlevu, ale i vnitřní radost.
17. Přítomnost Boha v nás po zpovědi je patrná a měla by být patrná i našemu okolí a to, aniž bychom nutně museli oznamovat, že jsme se rozhodli jít ke zpovědi.
18. Svátost smíření odchodem ze zpovědnice nekončí. Poté, co zpovědník zpovídajícímu sdělil, že mu bylo odpuštěno, má následovat náprava toho, z čeho se vyznal.
19. Existují hříchy, které již nelze napravit. I když je Bůh odpustí, tato nerovnováha v Božím řádu zůstává. Je proto jen logické, že očistec po smrti je spravedlivým stavem bolestného čekání na vytoužené věčné štěstí.
20. Po vyznání hříchů kněz nabízí krátké poučení a navrhuje skutek, kterým je symbolickým vyjádřením pokání, jenž vychází z upřímné lítosti. Může jít o modlitbu, konkrétní službu či dobrý skutek.
21. Není nic výjimečného, když kněz sám něco z pokání toho druhého vezme na svá ramena a předkládá Bohu jako pokání své.
22. Kněz po svátosti smíření navrhuje pokání či skutek pokání. Jeho záměna je možná, ale protože si však výši pokání nemůžeme sami nařídit, nemůžeme si sami taky naordinovat jeho změnu, snížení či dokonce zrušení.
23. Hledáme-li své uspokojení v lásce v jakékoliv míře, není to ta samá láska, kterou miluje Bůh. Co znamená „dát všechno“? jde o to, vzdát se svých představ a zříct se svých nároků.
24. Milovat Boha z celého srdce a celou svou silou znamená přilnutí k Bohu celým svým bytím.
25. Není možné tvrdit, že v Boha věřím, když mu nevěřím, že ho mám milovat. Když milovat, tak ho chtít také poznat, udělat si na něj čas. Nenechávat jej čekat, povídat si s ním. Nejen tehdy, když se chce mně.
26. Při každé svátosti smíření se můžeme nejen vracet zpět na staré rozcestí, kde jsme selhali, ale zároveň máme šanci posunout se dále, blíž k cíli.
27. Dobré zpytování svědomí je nejen neúprosné, ale také velmi užitečné, protože nám ukáže naši pravou tvář. Ne tu s nosem, párem očí a rty, ale tvář duše.
28. Sami sobě nedokážeme odpustit. Není to totéž jako omluvit si to. Omluvit sám před sebou své chování je něco jiného než uznat, že jsem se nezachoval správně a nemůžu to vzít zpět.
29. Hřích ať už velký či závažný nepřestane existovat jako skutečnost odvrácení se od Božího příkazu ani jako vzpomínka v naší paměti. Při odpuštění přestává existovat v Božím řádu.
30. Skutek pokání, tento poslední krok procesu smíření, nemáme zbytečně odkládat, ale vykonat jej co nejdříve. Pokud nejsme schopni uložené pokání splnit či jsme na něj zapomněli, je nutné tuto skutečnost zmínit při nejbližší zpovědi jako hřích nový.