22. červenec 2025

Je léto, a tak cestujeme a užíváme si nesamozřejmé svobody, že se můžeme vydat, kamkoliv se nám zamane. Že to bylo někdy jinak si už ani nevzpomeneme. Nedá mi se s vámi nepodělit o postřehy z posledních cest… Ještě předtím se ale musím vrátit do svého dětství. Časů, kdy byly kostely běžně otevřeny a přístupné.

V doprovodu dvou kamarádů jsme při toulkách městem zavítali do v té době farního, dříve servitského klášterního kostela. Bylo mi 10, možná 12 a uvnitř tohoto kostela jsem do té chvíle nikdy nebyl. Sotva nás to horké odpoledne obklopilo chladivé, vůní kadidla nasáklé ovzduší prázdného kostela, vnímal jsem výjimečnost dané chvíle. Kluci byli v pološeru s prohlídkou barokní nádhery rychle hotovi. Já však stál jak přikovaný a hleděl nahoru do presbytáře, kde byl nad oltářním obrazem Andělů strážných symbolicky zobrazen Hospodin.

Bylo zde hebrejsky napsáno JAHVE a paprsky od nápisu se rozbíhaly do všech stran. Uchvácen těmi písmeny jsem poklekl, ani nevím jak a proč. V tu chvíli jsem to cítil jako správné a žádoucí. Neuměl jsem se modlit a nevěděl, co bych měl dělat… Klečet na kolenou při pohledu na ta hebrejská písmena mi přišlo v tu chvíli jako to nejbezpečnější a nejlepší. Po chvíli jsem s ohromným pocitem zase vstal. Já objevil něco velkého, důležitého, tajemného a nepochopitelného! Něco stejně tak neuchopitelného a vše přesahujícího, jako blízkého a mně rozumějícího! Dodnes na tento stále živý zážitek vzpomínám, byť je mírně zkalen tím, že jsme s kamarády při odchodu z kostela u kropenky vzali zde ležící a zřejmě „do zvonku“ odloženou pětikorunu… Měli jsme tehdy na zmrzlinu, snad se tím farnost nedostala do finančních potíží a je nám to odpuštěno. Každopádně aspoň já si kromě té drobné mince odnesl z toho v té době běžně otevřeného kostela zážitek na celý život…

A teď k těm cestám. Pár dnů nazpět jsme zavítali do Budapešti. A při procházce městem se dostali i ke katedrále sv. Štěpána. Vlastně taková maďarská obdoba chrámu sv. Víta v Praze. A trochu jsme jako návštěvníci posmutněli při pohledu na pokladnu u vrat. Asi už je to standard prezentovat chrámy Páně jako pouhé architektonické skvosty, které si lze prohlédnout jen za patřičný obnos. Utajené klenoty, které se otevírají jen těm s plnými měšci. Obchod kvete všude a se vším. A tak nějak se zjevně vytrácí ta pravá podstata těchto staveb. Že je to místo pro setkání… S kým to je nasnadě. Vždyť já se tam tehdy v dětství také setkal… a padl na kolena. Tak si říkám a doufám, že snad vždycky bude někde otevřeno, aby se i dnes mohlo klukům a holkám přihodit to, co tehdy mně.