Koncem letošního parného léta nás osud zavál do jižních Čech. Krajina, kterou snad kdysi dobrý voják Švejk procházel hledajíce svou "marškumpačku", je kouzelná a jedinečná. V úmyslu načerpat nových sil a pohody do dalších dnů, míjeli jsme vesnice i města, rybníky i řeky, lesy i pole. Nic z toho nevypadalo neutěšeně či zanedbaně. Vskutku lze po létech od pádu totality říci, že si toho, co nám vlast nabízí...
Ano, zní to možná ironicky, ale "jásejme a radujme se z něho…!“, chce se mi zvolat, když jsem s dětmi na koupališti ponořen až po krk ve vodě. A na mysli mám přitom tentokrát léto. Pro dospělce už má letošní léto radostí méně. Stačí pohled na vyprahlou krajinu nebo dokonce doutnající spáleniště. Jestli hasiči poslední léta potřebovali zejména holínky pro boj s vodou při povodních...
Při cestách do Francie jsme několikrát navštívili Turín. Mimo basiliku Panny Marie Pomocnice a klášter salesiánů dona Bosca jsme toho z Turína moc nepoznali. Naše cesta vedla vždy do čtvrti Valdocco, kde Don Bosco započal svoje dílo výchovy chlapců. Později byl zde vystavěn Casa Madre dei Salesiani, tedy mateřský salesiánský dům. V těsné blízkosti stojí Basilica di Maria Ausiliatrice, Basilika Panny Marie, Pomocnice křesťanů. Don Bosco v roce 1844, když hledal místo pro svou oratoř měl sen, v něm mu sama P. Maria ukázala místo, kde měl stát kostel slovy: "Chci, aby Bůh byl mimořádným způsobem uctíván na tomto místě, kde slavní turínští učedníci...“
Občas propadáme malověrnosti a máme pocit, že jsme "poslední Mohykáni" a je pouze otázka času jak dlouho tu ještě budeme... Na malé Blatnické pouti kazatel P. Josef Červinka uvedl: "Je dobré přijít sem na pouť a vidět to množství věřících, je to dobré pro nás kněze, neboť naše kostely jsou čím dál více prázdnější...
"Než sa stěhovat, toš to radši vyhořat. A než malovat, toš to radši vyhořat dvakrát!", říkávala v nadsázce moje babička pokaždé při pomyšlení na tu "hrůzu". No ja, ale občas přece jen přijde čas… A málo naplat, nechceme to mít doma jako v maštali, takže se do toho dříve či později přece jen pustíme...
Prázdniny se nám blíží. Jaro je už v plném proudu, žákovské knížky plné známek, školní penály se už taky pomalu rozpadají a děti, aspoň ty naše, už dokonce ví, kolik je týdnů do prázdnin. Já sám nevím, prý jen osm. Trochu děti škádlím, jestli mají také spočítáno, že už za patnáct týdnů poťapkají zase zpátky do školy a do školky...
Beznadějný, temný byl náš lidský osud,
ne však navždy, pouze dosud.
Přišel Ten co přijmul za své dřevo kříže,
Boží syn, co toužil být nám hříšným blíže.
Možná i vám sedá prach na staré kancionály, Boží cesty, zpěvníky..., či jak jinak nazvat to ohmatané a starými časy dýchající dědictví po předcích, které máme různě po domě či v knihovnách. Už od dětství hrozně rád listuji těmi stránečkami z velejemného papíru, chtělo by se říci cigaretového. Z těch stránek přímo sálá posvátná úcta k liturgii, Bohu jako takovému, Eucharistii, světcům...
„Hepčíííík“, spustily kanonádu kýchání děti, po pár dnech žena a nakonec, zahalen do oblaků kapénkové infekce vystřelovaných každým jejich kýchnutím, i já. Samozřejmě jako správný příslušník mužského plémě bral jsem svou nemoc nejvážněji a s pocitem, že teprve mě opravdu něco je, neboť chřipka v podání mých ratolestí a manželky byla a je pouze slabým odvarem skutečného utrpení, které musím snášet zase jenom JÁ. No tak si představte, že se mi ucpaly dokonce nosní dírky…, obě najednou podotýkám!
Sám Stvořitel seslal sem Syna svého
Syna svého, sebe samého.
Slovo se stalo Spasitelem...