Střelná modlitba
18. březen 2015
Možná i vám sedá prach na staré kancionály, Boží cesty, zpěvníky..., či jak jinak nazvat to ohmatané a starými časy dýchající dědictví po předcích, které máme různě po domě či v knihovnách. Už od dětství hrozně rád listuji těmi stránečkami z velejemného papíru, chtělo by se říci cigaretového. Z těch stránek přímo sálá posvátná úcta k liturgii, Bohu jako takovému, Eucharistii, světcům apod. Je to něco, co bylo přece jenom z dnešních dnů odváto někam do neznáma. A je jen na nás a je jen v našich silách, si kousek toho mystéria, posvátnosti, úcty, zase znovu dopřát a zakotvit je v našem životě.
Právě v těchto starodávných knížkách jsem už coby dítě nalezl pojednání o střelných modlitbách. Uvažte, není ta čeština krásná? Střelné modlitby... Jsou to modlitby, které mají být jako střela. Nenadálé, vroucí, přesné, spontánní, upřímné a krátké. Prostě jako švihnutí, prásknutí bičem. Řeknete si, takové nic..., ale ta rána bičem ve vás zanechá dojem a má mocný účinek. Já to pojal od dětství jako jistou povinnost při míjení kříže, boží muky, kostela či kaple, "vystřelit" svou kratičkou modlitbu či myšlenku k Bohu.
Nevím, jak jste na tom vy, jestli se vám náhodou tato "drobnost" ze života už nevytratila, stejně jako se trochu vytratila z moderních kancionálů. Myslím, že by nám místa spojená s naší vírou neměla být lhostejná. V okamžiku, kdy takové místa míjíme, by pro nás bylo a mělo být dobrou zkušeností a počinem, "střelit" k Bohu cokoliv spontánního k jeho cti a chvále, pozdravení či krátkou prosbu.
Můžu vám potvrdit, že se časem zcela automaticky začnete při míjení jakéhokoliv místa symbolizujícího naši víru, třeba jen zlomkem vteřiny zaobírat takovou poklonou či prosbou. V mém případě je to již tak dotažené do "dokonalosti", že mnohdy v zamyšlení velebím Nejsvětější svátost oltářní i v okamžiku, kdy míjím budovu naší radnice s nepřehlédnutelnou věží, vzbuzující mimoděk dojem, že jde o dům Páně. Ale Pán mi jistě s radostí promine, tím jsem si jistý. Je to jenom moje roztržitost, která mi vždy nakonec vyloudí úsměv na tváři. Nebo snad znáte nějakou radnici, která nepotřebuje modlitbu?
Přátelé, zkusme tedy "střílet" v průběhu dne své modlitby k Pánu. Myslím, že meze se nekladou a o co upřímnější modlitby budou, o to budou intimnější a účinnější:
Sláva Tobě Kriste, nezůstávej v srdcích našich stranou, skrze oběť pro nás v lásce danou!
Kriste k Tobě volá srdce mé, neopouštěj stádo ovcí své!
Hle jak trpíš na kříži, pro mě i mé nejbližší!
Oběť Tvoje pro nás daná, ať je nám vždy Kriste drahá!
Svojí smrtí na kříži snímáš hříchy Ježíši!
Sláva Tobě Kriste králi, kéž bychom Tě víc poznali!
Požehnej mi dnešní den, ať jsem Ti vždy přítelem!
Buď mi Pane pomocí ve dne taky za noci!
Ať si kdo co myslí marná sláva, Tobě Pane patří, za vše dobré chvála!