25. červen 2015

"Než sa stěhovat, toš to radši vyhořat. A než malovat, toš to radši vyhořat dvakrát!", říkávala v nadsázce moje babička pokaždé při pomyšlení na tu "hrůzu". No ja, ale občas přece jen přijde čas… A málo naplat, nechceme to mít doma jako v maštali, takže se do toho dříve či později přece jen pustíme. Možností a způsobů je několik. Od svépomocného líčení vlastní rukou až po přivolání skutečných odborníků. Malba může být poctivá a důkladná či jen naoko a v cukuletu.

To vám měla moje babička kamarádku Růžu z Rybáren v Hradišti, která vždy mému otci coby vyučenému malíři pokojů říkala před každým malováním: "Jirko, tobě to tak ide. Ty opravdu ani nic nezafíkáš, toš já nebudu ani nic oddělávat. Obrázky obmaluj, pod ně stejně vidět nejde a kolem skříní to také enom obtáhni a bude to dobré." No dobré to bylo, jak pak sama uznala, až když bylo vše sundáno, odtaženo a krásně zcela vymalováno. Prostě se to nakonec stejně vzalo zgruntu, v duchu známého "když už, tak už".

Takové to červnové jarně-letní, svěže teplé ovzduší po malování přímo volá. Člověk je plný elánu a odhodlání, díky čemuž jde vše lépe od ruky a samozřejmě malba krásně schne. Podlehl jsem naléhání manželky, že už MUSÍME vymalovat i my. Když teda MUSÍME, tak budeme. Přemýšlení o barvách nebylo vůbec složité. Dosavadní zelená v chodbě vyvolávala mráz na zádech, takže šup sem meruňkovou. A děckám zase růžovou a oranžovou. Stropy nepřekonatelně sněhobílé... Složitější už bylo přemýšlení, jak vymalovat schodiště, jak tam dosáhnout na strop. Štětka na metrové násadě, dlouhý žebřík, několik natrénovaných akrobatických prvků, neustálé upevňování si odvahy, pohled k nebi a výzvy andělu strážnému a patronu k bdělosti, mi pak daly možnost zakusit radost z dokonalého výsledku. Strávil jsem malováním schodiště sice v podstatě celý den, ale co...

Nemám kam spěchat, mistři si také vždy dávají záležet! Překvapeně jsem navíc také zjistil, že mám více barvy na stropech a stěnách, než-li na zemi. Poté už jsem byl k nezastavení. Nevím jak vám, ale mně ta barva hrozně voní. Je to taková zvláštní, trochu květinová vůně, vůně novoty, čistoty. Nejraději bych tu vůni nevyvětral a nechal ji co to půjde v domě. Bohužel po vyschnutí stěn je ta vůně za chvíli ta tam.

Chodil jsem po domě a kochal se tím zářícím stropem a stěnami bez poskvrnky. Děti byly počastovány přednáškou o tom, kolik mi to vše dalo práce a jak se chovat, aby dílo nevzalo ihned za své. Několik minut se pak skutečně pohybovaly po domě hodně strnule a prkenně, kdy se v jakési posvátné úctě neodvážily ke stěnám ani přiblížit. No, dlouho jim to ale samozřejmě nevydrželo... Naštěstí jsem si pro tyto případy trochu barvy odlil a uschoval.

Díky malování jsme nalezli spousty věcí, které už byly zapomenuty a oplakány. Však to znáte. Odtáhnete postel nebo skříň a hned máte druhou ponožku do páru k té, co ji samotinkou stále schováváte. Co jste se přitom nadumali nad tím, kam se vám poděla ta druhá! A ona si hoví za postelí… No, a tak jsme našli díky malování opravdu kde co, ale to by bylo na dlouho...

Máte-li chuť, možnost a chcete si udělat radost, pusťte se do práce. Okna ať jsou u vás dokořán, do kraje se line vůně barvy a třeba i váš zpěv. Ono to malování pozvedne nejen tvář vašeho domova, který prohlédne, ale také vás na duši. Výsledkem pak bude radost, věřte mi.