26. květen 2015

Prázdniny se nám blíží. Jaro je už v plném proudu, žákovské knížky plné známek, školní penály se už taky pomalu rozpadají a děti, aspoň ty naše, už dokonce ví, kolik je týdnů do prázdnin. Já sám nevím, prý jen osm. Trochu děti škádlím, jestli mají také spočítáno, že už za patnáct týdnů poťapkají zase zpátky do školy a do školky...

Ale znáte děti, ty si radost zkazit nenechají. Kéž bychom to také uměli! Stejně jako zapálit se pro věc. S neutuchajícím nadšením se vrhat do nových a nových věcí. Paní učitelka se zmíní o sběru papíru a my máme do půl roku garáž zaskládanou krabicemi, protože papír se prostě nevyhazuje, ale sbírá, jak nám doma káže syn. Sotva těch víc jak pět metráků papíru v potu tváře navozím na školní dvůr, dá se syn v příhodnou chvíli do prohlídky našeho auta. Šmejdí po autolékárničce. "Paní učitelka říkala, že je máme přinést do školy, tam je rozebereme a pošleme do Afriky", dozvídám se vzápětí. No tak to se rozumí, ptáme se pak každého na potkání, jestli nemá starou autolékárničku. Přiznám se... Potají mrknu i na internet, kolik stojí taková nová, kdybychom snad žádnou starou nesehnali… Ale nakonec se nám sejdou krásné tři a je důvod k radosti.

S radostí už o dost menší se pouštíme doma do jarního úklidu. Dvě v garáži nalezená stará rádia po krátkém přemýšlení nasměruji k popelnici. Ale kdepak ty věci! "To je plné drahých kovů táto, to musíme vyhodit do speciálního kontejneru“, poučuje syn. No, když musíme, tak musíme a už si to vykračujeme ke kontejneru. Hold všechno se dá ještě k něčemu využít.

Jaro je nejen časem úklidů, ale i probuzení přírody a krásných procházek. I my jdeme na procházku. Potůček, ač je sucho, ještě trochu zurčí, kdesi zazpívá dokonce i skřivan, tu se ozve nesměle kukačka. Pole vůkol se žlutí samou řepkou a vzduch se plní pylem k nelibosti alergiků i nás, co máme čerstvě umytá okna. Jdeme a připadám si jako ekologická hlídka.

Ve svém věku se už ani nedivím, že si někdo dá tu práci vyhodit starou televizi pod most do potoka, zavézt pytel se smetím do polí apod. Ale děti to ve své čistotě a prostotě pořád nedokáží pochopit. Naštěstí. Proč si ti lidé dají takovou práci hodit ten odpad až do pole? Proč to nezavezou do sběrného dvora? Táto, oni neví kde ten dvůr je? Proč tu televizi hodil někdo do potoka pod most, aby ji nikdo nenašel? No babo raď, co jim odpovědět. Nevíte třeba vy, proč to stále lidi těm dětem a krajině dělají? Cestou domů ze žlutých lánů se s dcerkou elegantně vyhneme psímu hovínku na chodníku, aby do něj mohl šlápnout syn. Na koho se zlobit, na syna, na psa nebo na jeho pána? Měli bychom si vsadit, taková věc prý nosí štěstí, uvažuju raději při čištění zalíčené tenisky.

Doma už se nás nemůžou mimo manželky dočkat naši hlodavci, kterým neseme pugéty milovaných pampelišek. Div by se po nich neutloukli. Však se na ně také načekali...  Jaro je prostě nádhera, kdo by ho neměl rád. Tak si ho sami nekazme, ať je na našem pomyslném jarním nebi co nejméně obláčků a naopak o krapánek více jasu a lásky, horoucně planoucí ve svěžím májovém ovzduší.