14. únor 2015

„Hepčíííík“, spustily kanonádu kýchání děti, po pár dnech žena a nakonec, zahalen do oblaků kapénkové infekce vystřelovaných každým jejich kýchnutím, i já. Samozřejmě jako správný příslušník mužského plémě bral jsem svou nemoc nejvážněji a s pocitem, že teprve mě opravdu něco je, neboť chřipka v podání mých ratolestí a manželky byla a je pouze slabým odvarem skutečného utrpení, které musím snášet zase jenom JÁ. No tak si představte, že se mi ucpaly dokonce nosní dírky…, obě najednou podotýkám!

Skuhrajíce nad osudem, s rolí papírových utěrek ke smrkání, vzdychající s očima navrch hlavy, stal jsem se terčem potutelných úsměvů a zábavy svých nejbližších. Než jsem si toho po třech dnech všimnul, uzdravil jsem svou "mužností" zbytek rodiny a pozvedl náladu všech členů domácnosti na nebývalou míru. Svou roli sehrálo nepochybně i to, že jsem neváhal část dovolené obětovat na marodění a zůstal tak k potěšení dětí (a snad) i manželky, pár dnů doma.

Zvykat si na ranní nevstávání není složité. Šlo mi to hladce. Slevit z hygienických návyků při předsevzetí, že stejně nevytáhnu z domu paty, byla také hračka. Ubezpečení se, že máme v mrazáku dostatek klobásek mě přímo zalilo štěstím a pohled z okna na padající sníh vyvolal touhu, ať ho napadne aspoň metr a zastaví se kola kapitalismu i čas.

Začal jsem se prolévat čaji a nešetřil přitom medem. Dodržujíce úsloví, že gentleman nepozře alkoholu před polednem, naordinoval jsem si kořalkovou kůru až do pozdějších hodin. Jak říkáme my latiníci „post meridiem“. Celé mé marodění se mi tak začalo jevit jako neplánovaná, ale velmi příjemná dovolená. Děcka již evidentně zocelená a zotavená počaly loudit hru na to nebo ono. Manželku jsem sice ještě občas musel žertem upozornit na nebezpečí vzniku proleženin a žádat ji, aby se při sledování televize preventivně přetáčela z boku na bok, ale úsměv v její tváři už nevěštil nic špatného. Dokonce se mi podařil nebývalý kousek, a to, že nakonec odložila dálkový ovladač a začala si taky užívat naplno tuto nečekanou dovolenou. A že stála za to!

Už dlouho jsem se tak nezasmál a dlouho si s takovým nasazením nezasoutěžil. V našem obývacím pokoji totiž proběhla bez povšimnutí zbytku světa olympiáda nebývalých rozměrů. Soutěžilo se v disciplínách jako mikádo, domino, kostky, pexeso, přičemž tyto disciplíny byly průběžně prokládány dalšími disciplínami, ve kterých se hrálo o čas, a to úklid mikáda, úklid domina, úklid kostek a úklid pexesa. Za každou vyhranou disciplínu obdržel vítěz i ostatní ihned odměnu, aby se na to nezapomnělo a nemusely se řešit nějaké zbytečné formality a ceremonie. Odměna byla pochopitelně sladká, jak jinak, a to v podobě několika kusů pomerančových bonbonů TIC TAC, které znáte z reklamy či regálů svého oblíbeného obchodního řetězce.

Pokud by vás zajímalo, zda jsem byl úspěšný, tak vězte…, ale stydím se a nechci se chlubit… jenom tedy tak naznačím…, ještě teď mám odřené od těch bonbonů patro v ústech (a asi nejen já). Každý z těch dnů byl korunován karetní hrou Černý Petr. V podání našich dětí hra plná napětí a čiré radosti z úspěchu. Nečekaně jsem přitom v dceři objevil skryté karbanické vlohy. Schopnost udržet vějíř karet v ručce, nehnout brvou při špatné kartě, tvářit se zapeklitě vážně za všech okolností a um s klidem, temným hlasem pronést "taťko, právě sis ode mě vytáhnul Černého Petra, haha...“, mi dává naději, že máme doma pěkné kvítko, které ještě v mnohém překvapí.

Radost a rozesmáté tváře dětí i ženy tak daly nakonec zapomenout i na chřipku samu a odšpuntovaly i mé nosní dírky. Nebýt ale chřipky, tak by nás tato povedená "dovolená“ zcela minula a nebyli bychom bohatší o spoustu krásných společných zážitků. Je totiž pravda pravdoucí přátelé, že všechno, byť z našeho pohledu zlé, je totiž přece jenom k něčemu dobré!