Nedávno jsem se setkala se zajímavým názorem: „Nemáte děti, můžete více pracovat pro společenství, já mám velkou rodinu, nemám tolik času.“ V první chvíli jsem chtěla vypočítávat, co vše jsem za posledních třicet let vykonala pro „společnost“. Naštěstí jsem to neudělala...
V sobotním slunečném odpoledni jsme při procházce u kostela potkali mladého muže, který vezl kočárek. Povinnost vzorného tatínka nebo radost, že může prožít pěkný čas s dítětem zněla naše otázka. Jenom si plním kmotrovské povinnosti. Dostali jsme odpověď...
Sotva se nám narodil Spasitel, už k němu spěchali až z dalekých končin tři králové. To znamená, že to opět bylo úplně jinak, než bychom čekali. Jako kdyby nestačilo, že se Spasitel narodil jako obyčejné, bezbranné a zranitelné dítě ve chlévě na slámě...
Jakmile nadejdou krátké dny a padají první sněhové vločky, do mysli člověka se vkrádají myšlenky na Vánoce. Už z toho samého slova vychází zvláštní kouzlo, jemuž odolá málokteré srdce. Dokonce i lidé nevěřící, kterým příběh o betlémském děťátku...
Slyšel jsem, že se dnům přicházejícím krátce po začátku prosince říkávalo černá zima. Není divu – většinou je to čas, kdy bývá zataženo, takže je po celé dny spíš jen šero, a když už se rozední, začne se brzo zase stmívat...
S koncem mimořádného Svatého roku milosrdenství a uzavírání bran milosrdenství v katedrálách mne napadlo, zda se spolu s vraty těchto bran nezavřou i vrata našich srdcí. Zda se neozve takové to lákavé „tak a máme to za sebou..."
© 2013 • Vladimír Lukáš