24. leden 2017

V sobotním slunečném odpoledni jsme při procházce u kostela potkali mladého muže, který vezl kočárek. Povinnost vzorného tatínka nebo radost, že může prožít pěkný čas s dítětem zněla naše otázka. Jenom si plním kmotrovské povinnosti. Dostali jsme odpověď. Upřímnost onoho mladého kmotra mě přiměla položit alespoň pár otázek:

Jste věřící, podílíte se na životě farnosti nebo společenství?

Ano, pocházím z věřící rodiny a sám jsem také věřící. Už odmala ministruji, postupem let jsem si k ministrování "přibral" i funkci lektora a v současnosti navštěvuji kurz pro služebníky eucharistie. S mým zapojením se do života farnosti je to poněkud složitější v tom smyslu, že kvůli studiu a práci jezdím domů jenom jednou přibližně za 14 dní. I tak se ale snažím pokaždé, když jsem o víkendu doma, jít v neděli ministrovat, pomoct a poradit mladším ministrantům nebo se aktivně zajímat, co nového se ve farnosti stalo nebo chystá.

Co Vás přimělo k přijetí kmotrovství?

S otázkou, zda bych nechtěl být kmotrem se na mě obrátili rodiče mého kmotřence prakticky vzápětí potom, co mi oznámili, že čekají miminko. Měl jsem tedy dvojnásobnou radost a ani mě nenapadlo, že bych kmotrovství neměl přijmout. Naopak byl jsem rád, že tímto můžeme ještě více utužit společné přátelství.

Jak vnímáte svoji roli kmotra v životě tohoto dítěte?

Protože kmotřenec má teprve asi tři měsíce, má role zatím spočívala v tom, že se ho a jeho rodiče snažím, dle časových možností, co nejčastěji navštěvovat, pomáhat s jeho hlídáním a vozením, případně té části rodiny, která bydlí na opačném konci republiky, zasílat aktuální fotky. V budoucnu bych byl rád, pokud bych se mohl alespoň částečně podílet také na jeho výchově, brát ho s sebou na prázdniny, výlety, za sportem nebo ho třeba přivézt k ministrování.

V minulosti byla povinnost kmotra přijmout kmotřence pod svou ochranu a podílet se na jeho výchově, pokud mu zemřeli rodiče a stal se sirotkem. Máte za to, že tato povinnost již patří historii?

Myslím si, že tato "povinnost" je i v dnešní době stále aktuální a kdyby se něco s rodiči mého kmotřence stalo, jsem připraven této své "povinnosti" dostát. Navíc i při samotné svátosti křtu se přece kmotr zavazuje, že bude rodičům pomáhat. Což jenom potvrzuje zákoník kanonického práva, kde se lze dočíst, že: …Dítě, které má být pokřtěno, nese ke křtu spolu s rodiči kmotr, který se bude snažit o to, aby pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající přijaté svátosti a plnil si věrně s přijetím křtu spojené povinnosti.

Jaká je Vaše zkušenost s kmotry, kteří vám byli vybráni nebo které jste si vybral sám?

Co se týče mých kmotrů, tak mi byla vybrána křestní kmotra a potom k biřmování jsem si vybral za kmotra otce mého kmotřence. Zkušenosti mám jenom pozitivní, mí kmotři jsou mi v hodně věcech velkými vzory, máme spolu vybudovaný krásný vztah a vím, že se na ně můžu v každé životní situaci obrátit a oni mě vždy vyslechnou, poradí a pomůžou. Byl bych proto velice rád, kdyby se mi podařilo podobný vztah vybudovat také se svým kmotřencem.

Myslíte, že být pokřtěn je rozhodnutí rodičů, nebo by měl o této svátosti si rozhodnout každý sám?

Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď ano nebo ne. Myslím si, že hodně záleží případ od případu a kromě samotného rozhodnutí nechat své dítě pokřtít je také velmi důležité dítě ve víře i vychovávat. V poslední době se totiž poměrně často setkávám s případy, kdy je smysl svátosti křtu ze strany rodičů naprosto nepochopen. Nechat své dítě pokřtít je potom spíše než otázka víry, otázka módní záležitosti, kdy v lepším případě rodiče se svým dítětem dorazí znovu na mši až např. na půlnoční o Vánocích, v tom horším případě je mše, na které je dítě pokřtěno, zároveň jeho poslední společnou mší s rodiči v životě.

Z odpovědí tohoto kmotra zavanula naděje, že křesťanství není záležitostí pouze těch dříve narozených. Odhodlání mladých lidí jít cestou víry a naděje nám může dát poznání, že modlitby kmotrů za své svěřence jsou vyslyšeny a přináší ovoce. Každá chvilka, kterou setrváme v modlitbě za svěřené životy svých dětí či kmotřenců, přináší pro všechny velké dobrodiní.

Pokud si vzpomínám na svou stařenku a její vyprávění, tak nikdy nezapomenu na její poučení. "Pozvání za kmotra by se nemělo odmítat, musíš se modlit, abys byla dobrou kmotrou…"  Kmotrové jsou jako naši rodiče, vyjádřeme jim své díky, aby věděli, že jsou nám oporou a pomocníky v rozhodování a nezapomínejme ani na modlitbu za ně. Vždyť oni také nás, své kmotřence, svěřují ve svých modlitbách ochraně Boží.

Modlitba kmotra:

Pane, děkuji, že smím doprovázet jedno dítě Boží na cestě k Tobě. Dej mi odvahu a sílu pomáhat mu svým životem a slovem, aby neztratilo milost přijatou skrze dar křtu (biřmování). Uchovej nás oba ve své lásce na všech cestách našeho života.
Amen.