21. prosinec 2016

Ahoj, právě jsme se vrátili ze středeční dětské mše. Byla "naše", obětovaná za dar 40 let života, přijatá dobrodiní a naši živou a zemřelou rodinu. Docela mne to dojalo … Tak začínal pozdrav od našich přátel. Při této příležitosti se začíná trochu bilancovat a tak jsme se zeptali, zda-li by naši přátelé Jana a Václav mohli odpovědět na zvídavé dotazy pro farní web:
 

Rozhodli jste se pro manželství a prožili jste v něm spolu 11 let. Co vám doba společného života přinesla a co naopak vzala?

Jana: Z mého pohledu vítězí to, co mi manželství dalo. Především nám bylo dopřáno dětí. Také nám přibylo spousty povinností a odpovědnosti. Manželství nám rozhodně dalo poznat obětavou lásku. Já osobně zejména cítím, že mi manželství vzalo svobodu nakládat se vším jen dle sebe. Rozhodně mi však manželství víc dalo, než vzalo.

Václav: Já to vidím obdobně. Manželství to byl začátek něčeho nového, a to ve všech směrech. Otevřely se mi úplně nové prostory a začal jsem žít nové role. Stal jsem se manželem, za nějaký čas tatínkem, tím kdo zvelebuje bydlení, živí rodinu, snaží se vyřešit příchozí životní situace… Spousty zcela nových věcí a situací. Manželství mi vzalo dětství. Konečně (smích)! Opustil jsem definitivně své rodiče, což ale nebyla a není žádná tragédie. Postavil jsem se na vlastní nohy a tak to má být.

Bylo těžké nebo naopak snadné prožívat společně první rok manželství? Vzpomenete si na své první společně řešené problémy a na první společně sdílenou radost?

Jana: Já byla hrozně šťastná a ráda, že jsem se vdala (smích). Opravdu. Vdávala jsem se později, bylo mi skoro třicet, moc jsem se na vše těšila. Problémy s opravou domu a další těžkosti jsem řešila a nesla s radostí a byla přitom pořád plná energie. Stejně tak starosti okolo dětí, já je chtěla řešit a být dobrou matkou. To nadšení mi prostě pomáhalo vše zvládat, navíc jsme problémy řešili společně, takže s údivem vzpomínám, jak to šlo všechno lehce.

Václav: Já si musel trochu zvykat na odpovědnost vůči rodině, že už si nemůžu dělat, co se mi zamane. Byl jsem ale hrdý a šťastný, že mám nový domov a rodinu. Bylo to moc příjemné, po návratu ze zaměstnání připravené jídlo, péče manželky o domácnost i o mne a později také o děti. Cítil jsem se najednou tak nějak příjemně ukotvený a zasazený v místě a čase. Musím uznat, že jsme sršeli energií, měli plány a představy, které jsme mnohdy nenaplnili, ale všechno jsme společně zvládali. Manželství bylo pro nás pro oba velkou radostí a darem.

Přijali jste děti, čím je pro vás role rodičů?

Jana: Pro mne to byla a do jisté míry stále je nejdůležitější role na světě. Až děti povyrostly, tak jsem teprve začala brát v potaz i sama sebe. Ostatní matky to mají zřejmě podobně. Být matkou, to je spousta radosti i starostí, vzájemné lásky a pocitu naplněnosti života.

Václav: Já osobně to vnímám jako obrovskou zodpovědnost. Byly nám dopřány děti a je na nás, abychom je vychovali a uvedli do samostatného života. Chci jim dát po všech stránkách to nejlepší, občas ale pochybuji, zda se mi to daří. Pochybnosti a obavy o osud dětí patří také k rodičovství.

Vyměnili byste svůj život v manželství za volný svazek bezdětného páru, který upřednostňuje vlastní kariéru a hmotné zabezpečení?

Jana: Odpovím jednoduše. Ne, stokrát ne.

Václav: Jsem jedináček a vím moc dobře, co je to pocit osamělosti. Ten kdo žije pouze „na hromádce“, se dobrovolně na cestu k osamělosti vydává. Takové soužití páru, odmítajícího děti, mi přijde nesmírně sobecké a pokrytecké. Předstírají si vzájemnou lásku, ale přitom si nechávají zadní vrátka k tomu, aby mohli toho druhého v případě potřeby opustit a zradit. Pro snazší útěk za lepším životem se raději nesezdají a nepřijmou děti.

Je-li třeba pomoci, máte se na koho obrátit nebo jste na všechno sami?

Jana: Cítím sounáležitost se svým okolím, jsem obklopena svou rodinou a to mi dává pocit bezpečí. Blízkým se můžu svěřit, najít u nich útěchu. Jsou ochotni mi naslouchat i pomoci. Bydlíme v jednom domě společně s mými rodiči, takže jejich pomoc, rada, podpora a sdílení dobrého i zlého je k nezaplacení. Život vícero generací pospolu si nemůžu vynachválit.

Václav: Já měl trochu se soužitím s rodiči manželky obavy, ale ukázalo se, že zbytečně. Dům je docela prostorný, takže máme každý své bydlení a soukromí. Musím uznat, že skutečně pomoc prarodičů zejména s dětmi je parádní věc. Dětem to také prospívá. Myslím, že všichni z takového soužití máme dobrý pocit, protože podpora a pomoc je vzájemná. Samozřejmě žádné nebe není bez mráčku, ale je to vždy o chuti a snaze se dohodnout a najít řešení. Už když jsme dům opravovali a manželčini rodiče nám do toho nijak nezasahovali, jsem si říkal, že to bude určitě v pohodě. A vyšlo to, řekl bych, že na jedničku.

Váš vzkaz pro ty, kteří se rozhodují pro manželství?

Jana: Něco ztratíte, ale daleko víc toho získáte. Moje zkušenost říká, že bude sice hodně starostí, ale radosti a spokojenosti bude vždy ještě o něco více.

Václav: Není nad čím přemýšlet! Cesta světla a života, ve všech významech těchto slov, vede rozhodně manželstvím…

Jano a Václave, díky za upřímná slova. Jsou pro mnohé povzbuzením od těch, kdo již urazili společných deset let a vstoupili do další společné desítky. Těm kdo váhají se svým rozhodnutím pro společný život, mohou tato slova pomoci v jejich rozhodování. Těm, kdo prožívají svá manželství, jsou zase potvrzením zkušenosti toho, že společný život něco bere, ale daleko více dává. Říci své ano a neohlížet se zpět, nelitovat tohoto rozhodnutí, vypovídá o skutečném rozhodnutí žít „společný život se vším všudy“.

Svěřme své modlitby Sv. Rodině, jejíž svátek zanedlouho oslavíme. Sv. Rodina prošla mnohými zkouškami a starostmi, to co ji činilo výjimečnou, byla vzájemná láska a hluboká víra. Vyprosme si tedy u Sv. Rodiny lásku, která nás mění a proměňuje, vzájemnou úctu, odevzdanost a důvěru. Učme se také víře, která se stává stále pevnější díky jednotlivým okamžikům každého dne, neboť víra nemůže být bez lásky, a apoštol Jan dodává, Bůh je láska.