"Svatý Josefe, tvoje moc se rozprostírá nad všemi lidskými záležitostmi. Ty dokážeš uskutečnit i to, co se zdá být nemožné. Pohlédni s otcovskou láskou na veškeré potřeby naší farnosti a uděl nám milost, o kterou tě s důvěrou prosíme." Amen.
Přinášíme Vám příběhy kněží, kteří se během celé historie naší farnosti, podíleli na výchově ke křesťanství, pečovali o kostel a v neposlední řadě se účastnili života obce. Budeme překvapeni, jak těžký byl jejich život a jejich nepřijetí ze stran občanů a obce. Jsou to příběhy těch, kteří přijali výzvu: "Pojď za mnou..."
Kalendárium představuje procházku kalendářním rokem ve společnosti těch co žili a zemřeli v pověsti svatosti. Svým životem nám dávají příklad jak se orientovat v jednotlivých životních situacích a jaký směr v našem životním putování zvolit...
V neděli 22.září jsme se mohli při mši sv. setkat s O. Milanem Palkovičem, který má provázet naši farnost na pouti do Svaté země. Po mši svaté jsme se ho zeptali...
Jsem už sice v produktivním věku a s rodinou, která je na mně ještě závislá, ale na prázdniny se těším, stejně jako bych byla školou povinná, a měla zasloužené dva měsíce prázdnin bez povinností, úkolů, zodpovědnosti ke škole. Kdo má děti školního věku, jistě ví, že je to každodenní...
Z pozdravu synovce z putování za oblíbeným fotbalovým klubem stálo na pohlednici z rumunské Cluji: „Tato expedice byla věnována památce Kryštofa Kolumba, protože podobně jako on jsem i já nakonec doputoval úplně jinam, než jsem měl původně v plánu.“ Humoru oddaného fanouška jsem se usmála...
V minulých dnech jsme mohli v našich kostelích slyšet čtení z Knihy soudců (Sd 9,6-15), tzv. Jotamovu bajku o tom, jak stromy volily svého krále. Pokud otevřu Jeruzalémskou Bibli, tak v poznámce k Jotamově bajce čtu, že tato mravoučná skladba je prvním příkladem bajky v rámci Bible...
Počítám-li dobře, tak je to již 30 roků, co jsme se začali scházet ve schole, nejdříve na faře a potom v kostele. Zpívali jsme písničky v kostele, jezdili jsme i na výlety, také jsme hráli divadla, nejdříve o Vánocích v kostele a potom i na jevišti…
Aniž jsem tušila, stala jsem se součástí rodinného setkání mé přítelkyně, která pochází z velké rodiny. Vždy v létě se setkají na jejich chalupě bratranci a sestřenice se svými rodinami a tak si mezi sebou povídají, předávají informace a tak spolu prožívají dobu od posledního setkání...
Přijde mi to jako včera, když jsme se rozcházeli z práce domů a téměř všichni jsme odjížděli na dovolenou, buď k moři nebo alespoň do hor. Veškeré hovory mých kolegů se nesly stejným tónem. Neboť všichni se velmi těšili...
Moje přítelkyně se často cítí zavázána, když ji přinesu nějakou drobnost, kytku, něco ze zahrádky nebo drobný dárek ke svátku či narozeninám. Vždy se jí snažím vysvětlit, že je to pro radost nikoliv na oplacení. Postěžovala si onehdy sousedka. Další se přidala se svou zkušeností...
Možná se ve vás také v čase svátku sv. Cyrila a Metoděje probudí vlastenecké cítění a pocit hrdosti na to, že náš národ po staletí čerpá a žije z poselství těchto soluňských bratří. Skeptik by hned namítnul, že to co nám bratři přinesli, je už stejně pomalu zapomenuto...
Jako děvče jsem měla vždy ráda svátek Božího Těla, neboť nás maminka vždy se sestrou vystrojila za družičky. Oblečení do kroje sice chvíli trvalo, nebylo zrovna pohodlné, ale stálo to za to. Byl to pro nás významný den, neboť v kroji jsme běžně nechodily. Tatínek byl zapojen do přípravy oltáře v naší farnosti. A tak také zůstal stejně významným tento svátek...