10. květen 2020

Nechci nadobro otrávit čtenáře farních stránek svými pravidelnými úvahami, ale tohle si prostě nemůžu nechat ujít (viz Lk 2, 41-52). Tento obraz z Ježíšova života vykresluje Svatou rodinu nadmíru lidsky a srozumitelně, jakoby se ony události odehrály nyní, někde tady a teď.

Kdo z nás rodičů nezažil chvíle, kdy se nám dítě ztratilo v davu, zaběhlo se neznámo kam, sešlo z očí na přeplněném koupališti. Maria s Josefem ztratili Ježíše na den (pěší) cesty daleko. Co se v nich asi muselo odehrávat a co skrz to prožívali! Výčitky, zoufalství, zlost, sebeobviňování, beznaděj, bezradnost a bezmoc. Možná došlo i na vzájemnou hádku. Nepochybně ale v sobě měli též odhodlání, touhu, naději i víru v Boží milosrdenství a pomoc. A to není ještě vše! Tři dny Ježíše hledají v ulicích Jeruzaléma... Tři dny obav, určitě bez odpočinku, spánku, bez pomyšlení na jídlo. Katastrofické scénáře v mysli a modlitby, na které zdánlivě nikdo neodpovídá...

Jak je tato situace Josefa a Marie podobná našim soužením a trápením, jak moc jejich pocitům dokážeme porozumět! O hloubce prožívaných útrap hovoří ostatně i Mariina slova při Ježíšově nalezení, naplněná výčitkou a bolestí (Lk 2, 48). Jako muži je mi skryto znát a hlouběji si představit, co přesně Maria coby matka při shledání cítila, jaké emoce převládly. Zato reakci Josefa, zvláště po Ježíšovi odpovědi své matce, si představit dovedu poměrně živě (Lk 2, 49). Myslím, že Josef neměl daleko k tomu, aby svou mocnou tesařskou pravicí počastoval nalezencovi tváře, sotva jen dozněla slova jeho odpovědi. A kdo ví, je možné, že tomu tak i bylo a na mesiášskou hlavu skutečně dopadl i nějaký ten výchovný pohlavek, o čemž však evangelia taktně mlčí. Ať už mělo Ježíšovo "ztracení" a nalezení jakoukoliv dohru, podstatné je, že se pak Ježíš s Marií a Josefem vydal na cestu do Nazareta a poslouchal je. A že to byl zážitek pro všechny nezapomenutelný, svědčí i to, že to Maria (tak jak to u maminek už bývá), všechno uchovávala v srdci (Lk 2, 51). Uchovávala tedy v srdci nejen Ježíšovu odpověď, že je třeba ho hledat v tom, co je Otcovo, ale nepochybně i hrůzu a strasti dní Ježíšova hledání. Když všechno, tak všechno. Radost z nalezení Ježíše v kruhu učitelů, jeho moudré odpovědi i prolité slzy zoufalství, zažitou úzkost a strach ze ztráty jednorozeného syna.

Dvě tisíciletí staré události tak hovoří řečí dneška. Obavy a starosti rodičů se nezměnily, jsou stejné tehdy jako dnes. Opět se potvrzuje to, že není životní situace či stavu, který bychom v Písmu svatém nenalezli. Vše co prožíváme a poznáváme dnes, prožili a poznali generace lidí před námi, včetně Ježíše či jiných biblických postav. Recept a ingredience na to, jak ustát bouře na cestě životem, hledejme právě proto v Písmu svatém coby "kuchařce" Kristových následovníků, nikoliv ve "zlepšovacích návrzích" svého vlastního JÁ...