Kalendárium - listopad
Rupert Mayer
1. listopad
Rupert Mayer, je nazýván světcem 20. století. Narodil se 23. 1. 1876 ve Sttugartu. Po obecné škole následovalo humanistické gymnázium. Po maturitě studoval filozofii ne Freiburgu , teologii v Mnichově a pět semestrů deologie v Tübengen. Pro výchovu na kněze byl v kněžském semináři v Rottenburgu na Neckaru, kde byl 2. května 1899 vysvěcen na kněze. Jako kněz působil v Spaichingenu a Sttutgartu. 1. října 1900 vstupuje do řádu Tovaryšstva Ježíšova ve Feldkirchu ve Vorarlbergu.
V roce 1906 začal Rupert Mayer cestovat jako lidový misionář Švýcarskem, Holandskem a Německem. V roce 1912 byl povolán kardinálem Berringerem do Mnichova, aby se staral o přistěhovalce. Když v roce 1914 začala první světová válka, šel dobrovolně se „svými“muži do pole, aby jim byl útěchou a pomocí. Stal se divizním kaplanem na frontě a zcela se vyčerpal v této činnosti. Táhl s útvarem do bitevních polí ve Vogesách a v Galicii a na Somě. Rupert Mayer byl první polní duchovní, který byl vyznamenán Železným křížem.
Zranění utrpěné ve válce mělo za následek několik amputací nohy, až vysoko nad koleno. Proto se již nemohl vrátit na frontu a působil opět v Mnichově. Jezuitský kněz neúnavně kázal ve válečných zmatcích, které rozdmýchávaly třídní nenávist a vyvolávaly velkou bídu. Nestaral se o politiku, vždycky viděl jen jednotlivého člověka v jeho bídě, který často sešel se správné cesty, ale byl přece člověkem, kterému chtěl pomoci.
Otec Rupert rozeznal nebezpečí Nacionálního socialismu a brzy povedl svůj hlas proti němu. Slyšeli ho i ti, před kterými varoval. Množili se útoky a pronásledování. Pro Mayera to však nebylo důvodem ke kompromisům. V roce 1937 byl zatčen a odsouzen k šesti měsícům vězení na záruku. „Neosvědčil“ se, a byl znovu uvězněn. Dostal se koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde byl vězněn na samotce. Když už vážil jen 50 kg a byl v akutním nebezpečí života, Gestapo ho propustilo s podmínkou, že mu zakazují jeho kázání.
Rupert Mayer musel vydržet pět let ve svém vyhnanství v klášteře Ettal v Horním Bavorsku. Pouze šest měsíců směl Rupert Mayer užívat drahocennou svobodu, pak jeho statečný život skončil dne 1. listopadu 1945 o svátku Všech svatých v kostele sv. Michala. Při kázání omdlel a krátce nato zavřel své oči navždy.
Desetitisíce lidí doprovázeli rakev, což byla úcta, jakou Mnichov dosud nikdy nezažil. 3. května 1987 byl blahoslaven sv. Janem Pavlem II. na olympijském stadionu v Mnichově za účasti 80.000 lidí. V jeho aktech je zaznamenáno 40 tisíc vyslyšení modliteb. Kostel v Büngersaalu v Neuhauské ulici v Mnichově patří k nejnavštěvovanějším poutním místům v Německu.
Karel Boromejský
4. listopad
Narodil se 2. října 1538 v Aroně na břehu jezera Lago Maggiore v Itálii, jako syn hraběte Gilberta Borromea. V 11 letech se stává opatem blízkého kláštera. Příjmy z obročí z větší části předával chudým. V roce 1552 ve svých 14 letech začal studovat na univerzitě v Pavií. Do rozsáhlého studia se vnořil tak vášnivě, že musel svá studia vícekrát přerušit, nebyť byl tělesně zcela vyčerpán. V roce 1559 dosáhl doktora práv. Jeho strác Jan Angelo Medici, se stal papežem Piem IV. a svého oblíbeného synovce povolal do Říma a jmenoval ho svým tajným sekretářem, krátce na to kardinálem – jáhnem. Karel dokázal splnit všechna očekávání a povinnosti.
Leopold von Ranke, autor Dějin papežů uvádí: „Carlo Borromeo viděl své postavení u papeže, vztah jímž se dostal k nejdůležitějším záležitostem, ne jako právo, že si může něco dovolit, ale jako povinnost, které se má věnovat s celou pečlivostí. Dělal to s právě tak velkou vytrvalostí jako skromností.“
V roce 1562 zemřel Karlův bratr, kterého velmi miloval. Bylo mu 24 let a tato událost změnila jeho život. Rozhodl se vstoupit do kněžského stavu a v létě 1563 přijal kněžské svěcení. O několik měsíců později jej papež jmenoval biskupem a ustanovil ho arcibiskupem a kardinálem v Miláně. Od této doby vedl Karel Boromejský přísně asketický život, podstupoval těžká kající cvičení, často se postil a sotva spal.
Ve věku 27 let v r. 1565 nastupuje oficiálně do svého úřadu arcibiskupa v Miláně, který vykonával až do své smrti téměř 20 let. Kostely v Miláně byly úplně zpustlé, lidé bez víry a mravů, mnozí z nich propadli nejrůznějším bludným učením; tedy stav byl nejvýš neradostný. Neúnavně se pustil v následujících letech do znovuobnovení života ve své diecézi a pozvednutí zbožnosti v lidu i kléru. Patřil k prvním biskupům, kteří zařizovali semináře pro kněžský dorost.
Přes závist, nepřátelství v jeho práci a dokonce pokusy o atentát, Karel neklesal na mysli a nakonec získal srdce lidu, zvláště lidí prostých. V r. 1576 se po měsíce staral o nemocné a umírající při morové epidemii, kdy obstarával všemi možnými cestami odění, jídlo a léky. Sám žil v té době skoro jen o vodě a chlebu.
Rozhodujícím způsobem se zasadil o obnovení rozhovorů na slavném reformním tridentském koncilu, spoluurčoval jeho průběh a zajistil jeho úspěšné zakončení. Jeho vlivem přikázal Pius IV. neprodleně provádění koncilových závěrů v církvi. Sám pořádal mnohé synody k provádění reformních závěrů a nedal se odradit žádným odporem ze strany kléru nebo mocných šlechtických rodů od svého „kurzu“.
Vyčerpán a poznamenán nemocí podlehl velký Carlo Borromeo 3. listopadu 1584 těžkému záchvatu horečky, který jeho vyzáblé těl už nedovedlo zvládnout. Jeho poslední slova byla „Podívej se, Pane, já přicházím“. Zemřel v pouhých 46 letech. Pohřben v kryptě milánského dómu.
V roce 1602 byl blahořečen, svatořečen Pavlem V. v r. 1610. Je patronem duchovních správců, seminářů, boromejek a proti moru.
Martin z Tours
11. listopad
Martin se narodil v roce 316 v Sabarii v Panonii (dnes Szombathela v Maďarsku). Jeho otec byl Ital, vysloužilý římský důstojník. Křesťanské vychování dostal v Pavii, otcově rodišti. V deseti letech byl přijat mezi katechumeny (čekatele křtu). Na otcovo přání byl v 15 letech umístěn do galské armády. Martin plnil svou povinnost jako voják spolehlivě a odvážně a brzy byl jmenován důstojníkem.
Jednoho mrazivého večera jel na koni do vojenského tábora v Amiensu (severně od Paříže). U městské brány ho oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Martin však neměl u sebe ani peníze ani jídlo a ani nevěděl, jak by mu mohl pomoci. Napadla ho však myšlenka, vzal svůj velký důstojnický plášť a rozdělil ho svým mečem napůl. Polovinu pak dal žebrákovi, který se třásl zimou, aby se alespoň trochu zahřál. Následující noci spatřil Ježíše, který byl oděl půlkou jeho pláště. Po tomto prožitku se dal Martin pokřtít a brzy nato se rozloučil s vojenskou službou.
Vydal se Poitiers, aby se tam více dověděl o křesťanské víře, zde se stal jeho učitelem a vzorem Hilárius. Martin chtěl odejít na misie ve své vlasti. Vrátil se do Panonie a nejdříve obrátil svoji Matku. Zuřící ariánští biskupové jej vyhnali z jeho vlasti. Uchýlil se na ostrov Gallinara, kde žil několik let jako poustevník, jak si vždy přál ve svém dětství.
Okolo roku 360 jej odtud povolal bývalý učitel Hilárius, biskup v Poitiers do Poitiers. Martin si nedaleko Poitiers zřídil poustevnu v Ligugé, z níž se v další době vyvinul slavný klášter, první klášter v Galii vůbec.
V roce 371/372 klérus i lid zvolili Martina, který se stává slavným, novým biskupem v Tours, v diecézi severně od Poitiers. I v tomto vysokém úřadě žil Martin skromným a asketickým způsobem života. Opustil biskupský dům, který mu příslušel, a s několika mnichy se nastěhoval před brány města do několika ubohých dřevěných chatrčí. Z této poustevny se pak vyvinul v průběhu let významný klášter Marmoutier, který se stal střediskem asketického a kulturního života Západu.
S plnou energií a s velkým smyslem pro spravedlnost zastával Martin v příštích téměř 30 letech svůj biskupský úřad. Horlivě hlásal evangelium zejména ve venkovských oblastech a potíral zde převládající pohanství. Misijní cesty vedly Martina celou diecézí, všude se staral o zlepšení špatných poměrů, což mu přinášelo lásku a úctu lidu, ale i značný odklon ze strany velmi změkčilého a z části neukázněného kléru.
Martin umírá na jedné pastorační cestě ve svém biskupství 8. listopadu 397 ve věku 80 let v Candes. Den pohřbu byl 11. listopad 397. Martinův hrob byl po celém středověku cílem poutníků a franckou národní svatyní.
Svatý Martin je uctíván jako patron vojáků, zbrojířů, tkalců, koželuhů, krejčích, rukavičkářů, kloboučníků, hlasatelů, hoteliérů, mlynářů, kartáčníků, bednářů, vinařů, pastýřů a hostinských. Dále cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů,domácích zvířat a hus; proti vyrážce, hadímu uštknutí, růží a za úrodu na polích.
Anežka Česká
13. listopad
Markéta Skotská
16. listopad
Markéta byla dcerou krále Eduarda Athelinga, vypovězeného z Anglie, a uherské princezny Agáty. Narodila se kolem roku 1046 v Resce v dnešním Maďarsku. Od r. 1057 žila dívka na dvoře svého strýce Eduarda (Vyznavače) v Anglii. Po slavné bitvě u Hastingue v roce 1066 uprchla do Skotska, kde se později vdala za krále Malcolma III.
Mladá královna působila v dalších letech neúnavně při reformě církevního života ve své zemi. Odstraňovala staré keltské zvyky a podporovala křesťanskou výchovu. Velkoryse podporovala chudé v zemi, pro které měla otevřené srdce. Založila slavné opatství v Dunfermline.
Markéta zemřela 16. listopadu 1093 v Edinburghu. Byla pochována po boku svého muže v opatském kostele Dunfermline. Během reformace byly ostatky Markéty a Malcolma III. přeneseny do kaple Escorialu do Madridu.
Markéta Skotská platila po staletí za vzor vladařky a matky rodiny. Jak dobrotivě a láskyplně se starala o svých osm dětí, tak prozíravě ve věnovala i svému národu.
Ondřej
30. listopad
Ondřej pocházel z Betsaidy v Galileji a žil se svým mladším bratrem Šimonem, pozdějším apoštolem Petrem, v Kafarnau u Genezaretského jezera. Oba bratři si vydělávali na živobytí jako rybáři. Později se stal Ondřej učedníkem Jana Křtitele, pak prvním jmenován apoštolem Ježíše Krista. Ondřej přivedl svého bratra Petra k Ježíšovi.
Apoštol Ondřej se vydal na misijní cestu, které ho zavedla do oblastí kolem Černého moře a Řecka. Podle jiné tradice kázal prý Ondřej dokonce v Kurdistánu a v Gruzii. Podle věrohodných zpráv se usadil nakonec apoštol v Patrasu v Řecku a hlásal tam bez obtíží evangelium.
Kolem roku 60 byl zatčen místodržícím Egeem. Tento nutil apoštola, aby sloužil bohům, což však Ondřej vytrvale odmítal. 30. listopadu 60 (62) podstoupil Ondřej smrt na kříži. Jeho poprava se uskutečnila na šikmém kříží, který se od té doby nazývá Ondřejovým křížem.
Mučedníkovy ostatky byly uloženy v apoštolském kostele v Byzanci. Později byly přeneseny do Amalfi. V roce 1462 se Ondřejova hlava dostala do Říma. Papež Pavel VI. Je však v roce 1964 vrátil zpět do Patrasu.
Apoštol Ondřej se stává patronem Skotska, Ruska, Španělska, Řecka, Sicílie a Dolního Rakouska. Dále mnoha měst. Je patronem rybářů a obchodníky s rybami, řezníků, horníků, provazníků a nosičů vody. Je vzýván proti dně, bolestem krku, křečím a růži. Je také patronem za dobrou svatbu.