Jan Maria Vianney (farář Arský)

4. srpna

Narodil se 8. května 1786 ve Francii v Dardilly nedaleko Lyonu v rodině zbožných sedláků. Jeho dětství spadá do neklidné doby Francouzské revoluce, kdy byli katoličtí křesťané pronásledováni. Jan dostal náboženskou výchovu a přijal první svaté přijímání avšak v tajnosti. Brzy se chtěl stát knězem, avšak v 19 letech když se pokoušel naučit potřebnou latinu, pokusy ztroskotaly pro jeho neschopnost učit se slovíčka. I kněžský seminář musel opustit, protože nestačil požadavkům. Farář v městečku Ecully se ho ujal, neboť poznal, že Jan je povolán ke kněžství. V r. 1815 přijal kněžské svěcení v Grenoblu, ačkoliv neodpovídal požadavkům kladeným na kandidáta kněžství.

Po čtyři roky zastával v Ecully místo kaplana a poté mu svěřili zcela zchátralou faru v Ars-sur-Fromans. Když zde přišel, vládla zde náboženská lhostejnost. Horlivě a obětavě působil na mravní obnovu ve své farnosti. Jeho kněžský a osobní boj byl tvrdý, ale nakonec se obec Ars zcela změnila. Vianney vynikal nevyčerpatelnou trpělivostí, stálou dobrotou a v neposlední řadě svými nadpřirozenými dary milosti – měl dar uzdravování a prorokování. Diecézní biskup jmenoval Jana Marii Vianneye čestným kanovníkem; vláda v r. 1855 rytířem čestné legie. Občas byl vystaven těžké nevraživosti závistivých farářů, kteří mu nepřáli jeho úspěch.

Zemřel 4. srpna 1859 v Ars ve věku 73 let, zcela vyčerpán na své faře. Potlačoval své vlastní potřeby zcela do pozadí, málo jedl a skoro nespal, takže mohl působit ve dne v noci: ve dne na kazatelně, v noci ve zpovědnici. Ještě před svou smrtí založil dívčí školu a sirotčinec, které byly vydržované z darů. 31. května 1925 byl papežem Piem XI. svatořečen. Svým životem se stal příkladem farářů celého světa, proto jej v roce 1929 jmenoval Pius XI. patronem všech farářů.

Pavel VI. – vlastním jménem Jan Křtitel Montini

6. srpna

Narodil se 26. září 1897 v Concesio u Bresce v Itálii. V Brescii absolvoval střední školu; měl vlohy pro literaturu a žurnalistiku, zvolil si však kněžství. Vysvěcen byl 29. května 1920. Následovaly krátká studia práv v Miláně, poté byl poslán biskupem na Gregorianum do Říma, kde absolvoval filosofii a získal doktorát. Naučil se dokonale anglicky, německy a francouzsky. Následovala papežská diplomatická akademie, kam vstoupil na podnět kardinála Gaspariho. Po absolvování akademie působil na nunciatuře ve Varšavě. Pius XII. ho jmenoval v roce 1937 pronotářem kongregace pro mimocírkevní záležitosti. Od roku 1954 byl arcibiskupem v Miláně a patřil mezi první kardinály, které jmenoval Jan XXIII.

Dne 21. června 1963 byl zvolen papežem a přijal jméno Pavel VI. Za svého působení dokončil II. vatikánský koncil, který svolal jeho předchůdce Jan XXIII.

V lednu 1964 vykonal pouť do Svaté země, kde se sešel v Jeruzalémě s konstantinopolským patriarchou Athenagorasem. Byl účasten eucharistického kongresu v Bombaji (prosinec 1964). Jako první papež navštívil v roce 1965 sídlo OSN.

Důsledně uplatňoval závěry II. vatikánského koncilu, zvláště v oblasti ekumenismu. Důležité jsou jeho encykliky. Jako první papež v historii odložil tiáru a vyhlásil za církevní učitele ženy – sv. Terezii z Avily a Sv. Kateřinu Sienskou. Jmenoval kardinálem pražského arcibiskupa Berana a později arcibiskupa Tomáška.

Zemřel na svátek Proměnění páně 6. srpna 1978 v Římě; je pohřben v papežské hrobce.

Dominik

8. srpna

Narozen kolem roku 1170 v Calerueze ve Španělsku, jako syn šlechtického rodu Guzmanů. Získal vynikající školní vzdělání na dómské škole v Palencii, kde studoval filozofii a teologii. Po deseti letech přijal kněžské svěcení a stal se členem dómského kláštera v El Burgo de Osma. Při cestě do Říma, kdy doprovázel biskupu Diega de Azevedo v r. 1206 procházel jižní Francií, kde působili albigenští a valdenští. Spolu s biskupem v Prouille u Toulouse založili misijní stanici, kterou po biskupově smrti 1207 Dominik vedl. Dominik byl skvělý kazatel, dobře znal lidi a díky své lásce k lidem získal srdce jižních Francouzů, kteří našli cestu zpět z bludů.

Tímto působením položil základ Kazatelského řádu. Ten byl založen Dominikem v roce 1215 v Toulouse a dal mu řeholi svatého Augustina. Chudoba a studium měly být zásady kazatelského a žebravého řádu. Před každým kázáním se museli členové společenství důkladně připravit. Nový řád měl hájit práva katolické církve proti útokům zvenčí. 22. prosince 1216 papež Honorius III. potvrdil řád dominikánů. Řád se šířil po celé Evropě a vznikaly také mnohé kláštery dominikánek. Na jaře roku 1217 se osobně poznali František z Assisi a Dominik, který již měl řád potvrzený a František teprve čekal na potvrzení svého řádu.

Dominik byl příkladným duchovním správcem, jeho řád příkladem všech řádů věnujících se duchovní péči. Dominik měl velkolepý organizační talent a také nezlomnost při prosazování svých představ.

Zemřel 6. srpna 1221 při své misijní cestě v Bologni ve svých 51 letech. Je pohřben v kostele sv. Dominika v Bologni. Papež Řehoř IX. svatořečil zakladatele řádu již 3. července 1234.

Edita Steinová

9. srpna

Narodila se 12. října 1891 ve Vratislavi v Polsku v židovské rodině a měla deset sourozenců. Vystudovala ve Vratislavi a Göttingenu filozofii a získala doktorát. Od roku 1916 byla spolupracovnicí fenomenologa Edmunda Husserla ve Freiburgu. Ve věku 31 let konvertovala ke katolicismu a dala se v Bergzebernu pokřtít. V dalších letech působila jako docentka a učitelka. V roce 1933 vstoupila na kolínský Karmel a přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže. V roce 1938 složila slavné sliby. V roce 1936 přišla na kolínský Karmel také Editina sestra Růžena a dala se pokřtít. Aby nevystavovala kolínský klášter a spolusestry nebezpečí, odešla Edita na Nový rok 1939 do holandského kláštera v Echtu. O rok později za ní přišla i sestra Růžena a vstoupila rovněž do karmelitánského řádu. V Echtu sepsala Edita několik vědeckých prací. Mezí jiným také dílo ke 400. výročí svatého Jana od Kříže. Edita nevyužila možnost utéct na Karmel ve Švýcarsku a byla se svou sestrou Růženou 2. srpna 1942 odvlečena Gestapem. 7. srpna 1942 byly obě sestry deportovány do Osvětimi a již 9. srpna Edita i Růžena Steinovy zemřely v plynové komoře.

V roce 1962 byl zahájen kardinálem Josefem Fringsem proces blahořečení mučednice židovského původu. Jan Pavel II. prohlásil Editu Steinovou za blahoslavenou 1. května 1987 při své návštěvě v německém Kolíně.

Maxmilián Kolbe

14. srpna

Narodil se 7. ledna 1894 ve Zdunska Wola v Polsku jako syn chudého dělníka. V 17 letech vstoupil do minoritského řádu. Byl velmi nadán, směl studovat na Gregoriánské univerzitě v Římě, kde po čtyřech letech získal doktorát. Za další tři roky přijal kněžské svěcení. V Římě založil společenství "Militia Immaculatae".

Jako mladý kněz se vrátil v roce 1922 do Polska, kde založil četné křesťanské časopisy a měsíčníky. Touha po misijní činnosti jej zavedla v roce 1930 do Japonska, kde pobyl 6 let a věnoval se budování katolického tiskového apoštolátu.

Když v roce 1939 Němci obsadili Polsko, stává se nepohodlným knězem, neboť angažovaně kázal a vystupoval proti nacionálnímu socialismu. 17. září 1940 byl Maxmilián Kolbe zatčen a dopraven do tábora v Oranienburgu, brzy ho zase propustili. Za 5 měsíců byl opět zatčen a dopraven do koncentračního tábora v Osvětimi, který už nikdy neopustil.

V červenci 1941 vůdce tábora Fritsh vybral deset zajatců, kteří měli být uvrženi do hladomorny. František Gajowniczek, otec rodiny, zoufale mluvil o svých dvou dětech. Maxmilián Kolbe vystoupil klidně a odhodlaně z řady ušetřených a nabídl svůj život za život Gajowniczkův. Fritsh výměnu přijal a osud Kolbeho byl zpečetěn. Spoluvězňové líčili, že bylo z hladomorny slyšet po celé dny modlitby a zpěv. 14. srpna dal osvětimský táborový kat knězi na kost vyhublému, aniž by jevil známky života smrtelnou fenolovou injekci.

Maxmilián Kolbe byl blahořečen v r. 1971; svatořečen Janem Pavlem II. 10. října 1982 a této slavnosti byl přítomen František Gajowniczek se svou rodinou.

Pius X. - vlastním jménem Giuseppe Sarto

22. srpen

Narodil se 2. června 1835 v rodině prostých rolníků v obci Riese v Benátsku. Dětství a mládí prožil ve velké chudobě. Ve 23 letech přijal kněžské svěcení. 17 let působil jako kaplan a farář na různých místech. V roce 1875 se stal kanovníkem v Trevisu, v roce 1884 přijal biskupské svěcení na biskupa mantovského. Od roku 1893 byl patriarchou v Benátkách. 4. srpna 1903 byl zvolen papežem a přijal jméno Pius X.

Byl označen za reformního papeže, neboť obnovil gregoriánský chorál, misál, kalendář a breviář. Podporoval časné první sv. přijímání a časté přijímání eucharistie. Obnovoval náboženský život v lidu i v kléru a staral se o nutné zlepšení kněžského vzdělání. Pius X. zastával názor, že papež se musí starat i o politické záležitosti, že církev a stát mají těsněji spolupracovat.

V Itálii a jižní Americe při zprostředkování pohraničních sporů dosáhl velkých úspěchů, ovšem Francie, Španělsko a Portugalsko se postavily proti papeži, Španělsko v roce 1910 na nějakou dobu přerušilo styky s Římem. Při svém pontifikátu zažil vždy jen buď úplný souhlas nebo naprosté odmítnutí, avšak z nastoupené cesty ho nic neodvrátilo.

20. srpna 1914 velký reformní papež v Římě umírá ve věku 79 let. Je pochován v chrámu sv. Petra a u jeho hrobky se udály četné zázraky. Pius XII. svého předchůdce blahořečil roku 1951, 29. května 1954 jej prohlásil za svatého.

Martin Středa

27. srpna

Narodil se 11. listopadu 1588 ve Slezsku. Ctihodný Martin Středa TJ, byl univerzitním profesorem a lidovým misionářem. V české jezuitské provincii i ve školství zastával různé funkce (byl také provinciálem a rektorem pražské univerzity) v nelehké době třicetileté války. Byl mužem opravdu apoštolským a žil příkladným životem. Povzbuzoval a vléval naději jak v životě všedním, tak duchovním.

To se zvláště projevilo za švédského obléhání Brna v roce 1645. Díky jeho prozíravosti a za jeho vydatné pomoci, bylo město uhájeno před Švédy. Toto vítězství lid připisoval Středovým modlitbám a přímluvě P. Marie.

Roku 1649 zemřel v Brně; je pochován v kostele Nanebevzetí P. Marie. Při otevření hrobu r. 1876 bylo zjištěno, že jeho tělo je neporušené. Proces blahořečení je téměř ukončen.

Jako doporučení Martina Středy je citováno:

Augustin

28. srpen

Augustin, který patří ke čtyřem velkým západním církevním Otcům (Ambrož, Řehoř Veliký a Jeroným), přišel na svět 13. listopadu 354 v Tagaste, dnešním Alžírsku. Otec byl pohan, matka Monika zbožná křesťanka, která umožnila synovi od dětství křesťanskou výchovu, křest však nepřijal. Na studiích se křesťanství vzdaloval a propadal zahálce a neřestem. Ve 20 letech se stal učitelem řečnictví a r. 384 odešel jako profesor do Milána. V dalších 10 letech patřil k manichejcům. Což však vzdělaného učitele nenaplnilo.

V Miláně slyšel kázání Ambrože, milánského arcibiskupa a byl velmi dojat. Vlivem své matky se změnil v přesvědčeného křesťana a se svým synem přijal r. 387 od Ambrože křest a vrátil se zpět do Tagaste. Při cestě domů zemřela v Ostii jeho matka Monika.

V Tagaste vedl Augustin po více let společný křesťanský život ve skupině stejně smýšlejících druhů. V roce 394 přijal kněžské svěcení a roku 396 byl zvolen a posvěcen na biskupa v Hippu v severní Africe. Jako pastýř svého lidu neúnavně působil 34 let. Byl jedním z nejnadanějších kazatelů všech dob a neúprosným bojovníkem proti všemu bludnému učení. Rozvinul činnost vrchního pastýře, která ovlivnila celý Západ. Vyznačoval se žhavou láskou k Bohu a obětavou láskou k bližnímu, jeho dobrota byla bezmezná.

Augustinovo písemnictví ovládlo teologii a filozofii dalších staletí. Je považován za nejplodnějšího církevního spisovatele vůbec. Z jeho díla čerpal celý středověk svě vědění o antické kultuře.

Z řehole, kterou napsal ve svém dopisu č. 211 pro ženský klášter v Hippu se v průběhu staletí vyvinuly četné společnosti augustiniánů v širším slova smyslu, jejichž pojetí spočívá na takzvané augustiniánské řeholi. V užším smyslu jsou dvě hlavní větve augustiniánů:

1. augustiniánští kanovníci a kanovnice

2. augustiniánští poustevníci.

Augustin zemřel ve věku 75 let během obležení Hippa 28. srpna 430. Ostatky sv. Augustina byly převezeny do Pavie v 8. století. Je uctíván na celém světě jako patron teologů, knihtiskařů a pivovarníků, dále také jako patron za dobrý zrak.