Svatý Mikuláš

6. prosince

Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz. Mikuláš je světec a přítel dětí, patron zajatců, ochránce dobré svatby, biskup, mučedník, vyznavač a pomocník v nouzi.

Mikuláš se narodil v Patrasu v Řecku kolem r. 280/286, pravděpodobně r. 300 se Mikuláš jako mladý stává biskupem v Myře (dnešní Demre v Turecku). Brzy potom začíná pronásledování křesťanů, kdy se biskup Mikuláš kolem r. 310 dostal do zajetí a byl v žaláři mučen. V roce 325 vystoupil na koncilu Nicejském. Zemřel 6. prosince mezi 345 a 351.

K největšímu Mikulášovu uctívání došlo od 8. století v Rusku, od 10. století v Německu, Francii a Anglii. Italští námořníci nebo piráti uloupili v roce 1087 Mikulášovy ostatky ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře a přinesli je do Bari v jižní Itálii.

Dle tradice v předvečer 6. prosince navštěvuje muž s bílým vousem děti a obdarovává je, nebo je kárá pro jejich nezpůsobné chování. Vysoké boty (holinky) postavené přede dveřmi jsou ráno o sv. Mikuláši naplněny sladkostmi.

Krajově a národnostně se liší jak oblečení, tak i jméno Mikuláše. Postava, která dnes všeobecně vystupuje jako Mikuláš, byla vytvořena teprve před 100 lety.

Legenda hovoří o šlechtici, který poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly jako nevěstky na věno ke svatbě. Mikuláš však hodil oknem v noci třem mladým dívkám tři sáčky se zlaťáky. Tak mohly odejít a vdát se. Žákovská legenda vypráví, že ochránil tři žáky před tím, aby je zlý hostinský k němuž zašli, nezabil a nenaložil do soli. Jiná legenda zase znázorňuje Mikuláše jak pomáhá lodi, která se dostala do tísně na moři a jejíž námořníci ho vzývali o pomoc.

Sv. Mikuláš je uctíván jako patron Ruska, Lotrinska; dále ministrantů, dětí, panen, poutníků a cestujících; advokátů, soudců, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy; lodníků, rybářů, námořníků, vorařů; mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny; řezníků; sládků, lihovarníků, sedláků; tkalců, obchodníků s krajkami a suknem; kameníků, dělníků v kamenolomech; knihařů, knoflíkářů, svíčkařů; hasičů; zajatců; za šťastnou svatbu; proti nebezpečí vody a na moři; ke znovuzískání ukradených předmětů; proti zlodějům.

Lucie a Otylie (Odilie)

13. prosince

13. prosince slaví svátek dvě velké světice a to Lucie a Otylie (Odilie)

Sv. Lucie – panna a mučednice.

Narodila se kolem roku 286 v Syrakusách na Sicílii a jako mučednice zde zemřela v roce 304. Lucie jako dítě složila slib věčné čistoty, o kterém nikomu neřekla. Když vyrostla chtěla ji matka provdat za váženého pohana. Když matka těžce onemocněla, Lucie putovala k hrobu Agáty a vyprosila matce uzdravení. Ta splnila Lucii její jediné přání a dovolila jí, aby nadále vedla zdrženlivý a panenský život. S tímto rozhodnutím nesouhlasil ženich a udal Lucii u místodržícího císaře Diokleciána, který velmi krutě pronásledoval křesťany. Lucie byla mučena a týrána, nakonec byla sťata mečem.

Již byzantinci postavili nad hrobem mučednice kostel a v Římě se její svátek zavedl v 6. století. Jméno Lucie znamená "Plná světla" a je uctívána jako patronka slepců, nemocných dětí, kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, sedlářů, švadlen a krejčích, tkalců, nožířů, kočích, písařů, notářů, poduškářů, pedelů, vrátných, spisovatelů v Anglii, advokátů, služek, podomních obchodníků proti nemocem očním, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici.

Úcta a tradice:

V Itálii jsou to světelné průvody a lidové slavnosti o jejím svátku

Ve Švédsku vystupuje "nevěsta Lucie", oblečená do dlouhého bílého oděvu, na hlavě věnec s hořícími svícemi má symbolizovat konec tmavých dnů

V Maďarsku, Srbsku a Chorvatsku jsou s Luciiným dnem spojeny četné zvyky

V hornobavorském Fürstenfeldbrucku je to Luciin zvyk plavení světel 13. prosince

Luciina historie ovlivnila mnohé básníky, zvláště Danta.

Sv. Otylie (Odilie) – zakladatelka, abatyše

Narodila se kolem r. 660 v Alsasku ve Francii, jako slepá, podle legendy nabyla dívka zrak v okamžiku, když ji biskup pokřtil. Dívka byla od narození vychovávána v klášteře. Vévoda Athich, dívčin otec, daroval dceři hrad u Štrasburku, aby tam mohla zřídit klášter. Otylie se stala první abatyší této nadace v r. 690. Její rodiče zde žili do konce svého života v klášteře Odilienbergu. Po deseti letech založila druhý klášter, ženské opatství Niedermünster. Zemřela pravděpodobně roku 720 v klášteře na Odilienbergu, po přijetí Eucharistie. Legenda praví, že ji před smrtí navštívila Lucie a Otylie viděla a slyšela, to co nemohla vidět očima a slyšet ušima, jen mohla vnímat srdcem.

Otyliin hrob je stále ještě jedním z nejslavnějších poutních míst ve Francii. Otylie se stala jednou z nejuctívanějších světic středověku. Papež Pius VII. ji jmenoval patronkou Alsaska. Dále je patronkou slepých, proti očním chorobám, proti nemocem uší a hlavy.

Úcta a tradice:

Pouť na Odilienberg stále vzrůstá. Dlouho bylo zvykem nechat pít poutníky z Otyliina kalicha. Z úcty k Otylii byly na mnohých kopcích a u mnoha pramenů zřizovány Otyliiny kaple, neboť místa byla pokládána za léčivá.

Sestra Anděla

23. prosince

23. prosince – den před Štědrým dnem zemřela sestra Anděla Autschová, která byla nazývána "osvětimským andělem". Sestra Anděla, vlastním jménem Marie Cecilie, se narodila 26. března 1900 v severním Porýní - Vestfálsku. 1933 vstoupila do kláštera trinitářského řádu v tyrolském Mötzu. 28. září 1938 složila věčné sliby, a po té pracovala jako vychovatelka a pomocnice při žních.

Sestra byla za svůj výrok: "Hitler je metla pro celou Evropu" 12. srpna 1940 Gestapem zatčena a dopravena do koncentračního tábora v Ravensbrüku. Zde pomáhala svým spoluvězňům jak jen mohla, aby jim ulehčila utrpení.

O svých 42. narozeninách byla dopravena do Osvětimi, kde pracovala v prádelně a u rozdělování přídělů jídla. Za největšího nebezpečí života obstarávala spoluvězenkyním teplou vodu a mýdlo na mytí, podstrkávala jim opakovaně zvláštní porce jídla, tajně zašívala ženám roztrhané prádlo a ukrývala nemocné vězně v prádelně, aby se tam trochu zotavili.

Svědectví o práci sestry Anděly od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova podala uvězněná židovská lékařka: "Do tohoto blázince přišla Anděla jako úsměv ranních červánků, jako paprsek slunečního světla… Uprostřed strašné bídy vznikl tu ostrov něžnosti."

Sestra Anděla zemřela 23. prosince 1944, při bombovém náletu spojeneckých bojových letadel na Osvětim ji vypovědělo srdce. Její tělesné pozůstatky byly spáleny v osvětimském krematoriu.

Vídeňský arcibiskup Jan Heřman kardinál Groer 8. března 1990 zahájil proces blahořečení Anděly Autschové, aby se dozvědělo o ní, o „osvětimském andělu“, co nejvíce lidí a dozvěděli se o jejím hrdinském jednání.