Jaroslav Novobilský (1909 - 1985)

Narodil se 6. ledna 1909 v Chlebovicích u Místku. Studia ukončil a vysvěcen byl 5. července 1934 ThDr. Leopoldem Prečanem, arcibiskupem olomouckým. Od 1. srpna 1934 se stal kaplanem v Luhačovicích. 1. srpna 1935 kaplanem v Derflích u Uherského Hradiště. 1. 7. 1937 se stal administrátorem naší farnosti. Působil zde v Halenkovicích do 31. července 1938.

1. srpna 1938 odchází jako kaplan do Vizovic. Od 1. srpna 1940 – 30. prosince 1944 působí jako kaplan v Oseku nad Bečvou. Od 1. května 1946 ustaven kaplanem ve Štramberku, kde vydržel do 30. dubna 1952. Od 1. května 1952 – 15. července 1952 je administrátorem v Medlově. Od 16. července 1952 do 31. prosince 1955 je mimo službu – bez státního souhlasu. 1. ledna 1956 byl administrátorem v Ohrozimi u Plumlova a jako dojíždějící kněz pro Vicov a Stínavu, farářem jmenován až v roce 1973. V roce 1965 je jmenován konzistorním radou. Zemřel v Ohrozimi 11. února 1985 ve věku 76 let.

František Chála (1909 - 1962)

František Chála se narodil 24. ledna 1909 v Kroměříži. Studia ukončil a byl vysvěcen 2. dubna 1933 ThDr. Leopoldem Prečanem, arcibiskupem olomouckým. Od 1. května 1933 se stává kaplanem v Jaktaři u Opavy. 1. srpna 1938 se stává místním farářem v Halenkovicích. V naší farnosti působil od 1. 8. 1938 do 3. 9. 1962. Zemřel 3. září 1962 na infarkt na faře v Halenkovicích a je zde také pochován 5. září 1962.

Když 1. října 1961 P. Valentin Zavadil, farář ve Spytihněvi, byl dán do důchodu, stal se P. Chála administrátorem ve Spytihněvi. Duchovní správa dvou farností jej velmi vyčerpávala a podlamovala jeho zdraví. Je pochován na našem hřbitově v první řadě hrobů za hlavním křížem a na jeho pomníku si můžeme přečíst, jeho duchovní odkaz svým farníkům. Pro svou obětavost, dobrotu srdce, zapsal se zlatým písmem do srdcí věřících v Halenkovicích i ve Spytihněvi. Po jeho smrti spravovali farnosti Halenkovice a Spytihněv dojíždějící kněží ze Zlína do 15. prosince 1962.

Jan Stojaspál (1905 - 1968)

Narozen 30. prosince 1905 v Nivnici. Studia v Olomouci ukončil a byl vysvěcen 13. března 1932 ThDr. Leopoldem Prečanem. V letech 1932 - 1934 působil v Bojkovicích – Broumově, 1934 - 1935 v Hněvotíně, z toho půl roku léčení Velké Karlovice. 1935 - 1937 v Derflích. V letech 1937 – 1941 byl farářem v Prusinovicích. V roce 1949 byl poprvé odsouzen na 8 let do vězení. Další pobyt ve vězení v letech 1957 – 1960. Pak pracoval v podniku MEZ Mohelnice (1960 – 1962).

V naší obci a ve Spytihněvi působil od 15. prosince 1962 do 27. 5. 1968 jako administrátor. Správa dvou farností velmi zatěžovala jeho dosti chatrné zdraví. Snažil se dát do pořádku kostel i faru v Halenkovicích, kde vzorně upravil i zahradu. V kostele nechal opravit část krovů, opravil omítku kostela do výše 2 m, na faře různé menší opravy. Od roku 1964 ve Spytihněvi konal přípravy na generální opravu kostela. Po pohřbu P. Valentina Zavadila, těžce onemocněl – ochrnutí míchy a dolních končetin. 22. 2. 1968 totiž zvedal a nesl z fary rakev s P. Zavadilem. Tři měsíce ležel v nemocnici v Gottwaldově na Tomášově ochrnutý, maso mu z nohou opadávalo. 27. května 1968 ve 14:30 h umírá.

Pohřeb se uskutečnil 31. května v Halenkovicích s obřady v kostele. Mši svatou sloužil P. Bernard Přerovský, děkan a kanovník v Gottwaldově, kázal P. Vojtěch Vičánek, rodák z Halenkovic. Obřadu se účastnilo na 57 kněží. Po zádušní mši sv. byly tělesné ostatky převezeny do Spytihněvi, kde bylo vykonáno rozloučení a modlitby za zemřelého. Do Nivnice, jeho rodiště, byl kolem 15. hodiny převezen a následně pohřben. Obřady rozloučení v Nivnici vykonal olomoucký kanovník P. Josef Vrána. Přítomno bylo 35 kněží.

(vybral a zpr. Jan Kalivoda)

Vzpomínka na P. Jana Stojaspala a ministrantské začátky

Při vzpomínání na kněze naší farnosti jsme se už minule dostali do období, které se mě osobně týkalo. Proto chci i já přijít se svou troškou do mlýna a vzpomenout své začátky a na kněze, se kterými jsem prožil kus svého života. Šlo mně na osmý rok, psal se 1. leden 1966. Jako každou neděli jsem seděl s maminkou v lavici, v poslední řadě prvního bloku, hned u bočních dveří. Tehdy ještě byly u nás poměrně vysoké černé masívní lavice, ani mě tam vidět nebylo. P. Stojaspal šel ze zpovědnice, zastavil se u nás a řekl prostou větu: "Pojď za mnou!" Podíval jsem se tázavě na maminku, ta kývla, a tak jsem šel, netuše, že tato prostá věta na nějakých dvanáct let ovlivní můj život.

V sakristii mě oblékli ostatní ministranti a pan kostelník Vojtek do komže, rochety a límce – a byl ze mě ministrant. Do ruky mě strčili tvrdý papír s latinskými odpověďmi a citacemi při mši a šlo se k oltáři. Tehdy se sloužila mše svatá latinsky, u hlavního oltáře, zády k lidu. Jistě si dokážete představit, jak to asi probíhalo. Vůbec v ničem jsem se nelišil od dnešních ministrantských nováčků. Jelikož mi řekli, abych vše dělal podle nich, tak, když jeden vyrazil pro misál, který se přenášel obřadně ze strany na stranu, tak jsem vyrazil taky. Takže mě jeden z kluků musel vždycky chytnout za rochetu a stáhnout mě zpátky. No tragédie!

Farníci si asi říkali, co je to tam za tele. Nicméně tento neslavný začátek jsem přežil a nakonec jsem co by ministrant a lektor za těch dvanáct let přežil 36 dalších ministrantů a lektorů. Ne že by pak nebyly problémy. Když jsem po čase jaksi ministrantsky "povyrostl", pustili mě k přenášení misálu. Hned napoprvé jsem si přišlápl komžu a sletěl i s misálem ze třetího stupínku až pod schodky. Při oslavě Božího Těla jsem šlápl na nasypané květy a letěl jsem zas. Chodil jsem na mši denně a pan Vojtek mě začal posílat rozsvěcovat svíce na oltáři.

To už pamatujou jen ti starší. Svíce byly vedle svatostánku, pak následovaly svícny asi 70 cm a na nich dlouhé svíce. Já měl něco přes metr, knotky svící jsem neviděl, zápasil jsem s tou dvoumetrovou tyčí, na které byl knot i zhášedlo. Marně. Tak jsem i s tou tyčí a zapáleným knotem přešel přes půl kostela k mamince: "Mamí, já to nemožu zapálit, poď mi s tim pomoct!" O vyletěných žhavých uhlících z kaditelnice a jedněch málem vyražených zubech při ofěře, kdy se chodilo kolem oltáře a dával se líbat křížek, ani nemluvě.

No a P. Stojaspal, ten si taky se mnou užil. Jak jsem uvedl, sloužilo nás 8 zády k lidu a ke sv. přijímání se tehdy chodilo jen výjimečně. Zhruba 5 osob a často nikdo. Kněz se obracel k lidu jen v předepsaných situacích a ohlédnutí se, jde-li někdo ke sv. přijímání, to nebyla předepsaná situace. Tak šly dialogy mezi P. Stojaspalem a mnou: "Je tam někdo?" – "Nevím!" – "Tak se otoč!" – "Já tam nevidím!" (na dnešním schodku u presbytáře byl ještě masívní katr, z něhož dnes jsou udělána dvě klekátka a já při své výšce a ještě vkleče u oltáře jsem fakt přes něj neviděl) – "To snad není pravda! Tak se přece podívej pořádně!" Zkrátím to, často se musel otočit sám, i když to liturgie nedovolovala.

A konvičky, to byla taky věc. Mouchy byly už tenkrát a vždycky se nějak nějaká dostala do vína a následně do kalicha, kde je P. Stojaspal s vražednými pohledy ke mně vybíral a sem tam musel i nějakou spolknout. Jednou se mi podařilo mu podat víno se čtyřma už docela vzrostlýma muchama. Všechny nevyhrábnul a po mši svaté jsem dostal v sakristii pohlavek: "A co ty si myslíš? Že su nějaký mrchožrout?" Ale měl mě rád a když už ležel v nemocnici a byl krátce před smrtí, byl jsem ho s maminkou navštívit.

Po něm nastoupil P. Horák, který byl úplně jiný, ale už nebyl v Halenkovicích a jezdil ze Spytihněvi. Zásadně mě oslovoval "Josífku" a do náboženství chodil s obrázkama nebo mapami pod paží. Byl vzdělaný a uměl moc hezky vyprávět. To už jsem byl ve svých 10 letech starý uznávaný ministrantský mazák. Ti, kteří mě zaučovali už neministrovali a já byl nejstarší a skoro jediný pro všední dny. V neděli jsme byli i tři.

V této souvislosti bych chtěl vzpomenout ještě jednoho člověka, a to byl pan František Vojtek, kostelník. Práce kostelníka je většinou neviditelná, pokud nejde ke sv. přijímání nebo není sbírka, tak není poznat, je-li v kostele. Ale kněz to dobře pozná, má-li dobrého kostelníka, na kterého se může spolehnout, který sám ví, co má dělat, co je potřeba k obřadům, který vše nachystá, je pohotový a vnímavý. Zvlášť když kněz dojíždí a nemá čas na přípravu. A dobrý kostelník sám pozná i náladu kněze, kdy chce být v klidu a soustředěný.

Trvám na tom, že dělat kostelníka je oběť. Zvláště o velikonocích na něm leží odpovědnost za spoustu věcí, sám z velikonoc nemá nic, protože musí sledovat, aby vše bylo tam, kde má být a tak, jak má být. Vím o čem mluvím. Strávil jsem po boku pana Vojtka řadu let a byl to on, kdo mě vlastně ty základní kostelnické věci naučil. Spolu jsme mazali zvony, připravovali obřady a postupně tak, jak stárl, mi docela rád předával různé činnosti. Mě to bavilo. Myslím, že je dobré ho připomenout.