ThDr. František Horák (1913 - 1992)

Narodil se 17. květen 1913 v Jalubí. Studia ukončil a 5. července 1938 byl vysvěcen Dr. Leopoldem Prečanem, arcibiskupem olomouckým. Působil: 1. 8. 1938 – 31. 8. 1939 ve Valašských Kloboukách. 1. září 1939 – 14. listopad 1939 CM bohoslovecká fakulta v Olomouci (do uzavření vysokých škol Němci). Od 15. 11. 1939 – 1. 8. 1941 kaplanem v Drahouších. 12. 8. 1941 – 31. 7. 1949 Olomouc – Chválkovice.

V r. 1949 promován na CM bohoslovecké fakultě v Olomouci - ThDr. 1.8.1949 – 30.11.1951 Jívová, provisor. V r. 1951 poslán na nucené práce krajským církevním tajemníkem (dále KCT) v Olomouci Evženem Černým, protože "nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení". Pracoval u PTP na různých místech, na vojenských objektech. Když vrcholil boj proti církvi a za likvidaci náboženství v ČSR, byl KCT Evženem Černým zbaven státního souhlasu a přeřazen do výroby.

Důvodem je, "že svým jednáním narušuje zájmy našeho lidově demokratického zřízení a snaží se stavět věřící proti státním zájmům, překrucuje různá nařízení, zejména na úseku církevní politiky. Proto není možné, aby dále působil v duchovní správě..."

1. 12. 1951 – 7. 5. 1954 - Presenční vojenská služba u PTP. 1. 6. 1954 – 26. 8. 1957 je administrátorem v Potštátu. Dále pracuje ve výrobě. 1. 9. 1957 – 18. 6. 1960 - Pozemní stavby Ostrava. 18. 7. 1960 – 31. 8. 1961 - Dopravní podnik města Ostravy, jako průvodčí. 29. 9. 1961 – 14. 5. 1962 - Mototechna Ostrava. 1. 7. 1962 – 8. 2. 1965 - Severomoravský průmysl kamene - Olšovec u Hranic na Moravě, soustružník. 12. 3. 1965 – 15. 11. 1967 - Sigma Hranice, vozač. 13. 1. 1968 – 1. 3. 1968 - Fruta Babice, skladník.

Když P. Jan Stojaspal těžce onemocněl (22.2.1968), byl poslán do Jalubí, kde bydlel u bratra a pracoval v Babicích ve Frutě. 1. 3. 1968 byl povolán jako výpomocný kněz pro Halenkovice a Spytihněv a po smrti P. Stojaspala 27. 5. 1968 jako administrátor obou farností do 1. 5. 1969. Pak jen ve Spytihněvi. Od 1. 7. 1974 je Dr. Horák opět zbaven státního souhlasu a žije jako soukromá osoba v Olomouci.

Od 1977 je jmenován duchovním správcem u sestřiček v Rokytnici u Přerova. Od 1987 slouží ještě u sester sv. Františka v Opavě, kde 15. 1. 1992 umírá. Je zde i pochován. Mimo duchovní správu byl 13 let, z toho dva a půl roku (888dní) na nucených pracích u PTP.

Vojtěch Slouka (1924 - 1996)

Narozen 30. 8. 1924 v Bouzově. Studia v Olomouci ukončil v roce 1950, vysvěcen byl 11. 12. 1949 Dr. Karlem Matochou, arcibiskupem olomouckým. Působiště: 5. 9. 1950 -31. 12. 1953 vojenská služba (opět tříletá). 15. 1. 1954 - 31. 7. 1955 kaplan v Uherském Brodě. 1. 8. 1955 – 15. 4. 1957 kaplan v Kelči. 15. 4. 1957 – 1. 7. 1960 provisor (správce farnosti) Zdounky. 1. 7. 1960 – 30. 9. 1961 provisor Otrokovice. 30. 9. 1961 – 13. 7. 1968 byl zbaven státního souhlasu a pracoval jako dělník v MEZ Mohelnice. 15. 7. 1968 – 1. 5. 1969 kaplan v Uherském Brodě. 1. 5. 1969 – 1. 8. 1977 administrátor v Halenkovicích, pak přeložen do Vlachovic (1977 -1980). Od roku 1980 působil ve Všemině, kde také 28. 6. 1996 zemřel a je tam i v kněžském hrobu pochován.

Co o P. Vojtěchu Sloukovi píše naše farní kronika

• Rok 1969: 8. 9. 1969 při putování ostatků sv. Cyrila byla bohoslužba poprvé sloužena čelem k lidu. Do náboženství přihlášeno 167 dětí. V kostele zavedeno nové rozhlasové zařízení, provedena oprava elektrického vedení, na faře vodovod, koupelna a na polovině etážové topení. Přijímání – 8 tisíc.
• Rok 1970: 19. dubna nová úprava kněžiště, odstraněna mřížka, z ní nový oltářní stůl, ambon a klekátka. Oprava soch sv. Petra a Pavla - umístěny na betonový podklad. Biřmování – 250 biřmovanců (poslední biřmování v našem kostele bylo r.1905), mnoho z nich však již příští neděli nebylo v kostele. Náboženství – 120 dětí, tlak na rodiče, zákaz vyučování náboženství v 8. a 9. ročníku, zavedena občanská výchova. 23. 11. nařízení hlásit všechna shromáždění, schůze duchovenstva, rekolekce aj. církevní akce. Odvodnění kostela, svod okapů do obecní kanalizace, zaveden vodovod do sakristie a do komory, tam též zdvojena okna, pořízen nový misijní kříž.
• Rok 1971: Přijímání 15 tisíc. Protináboženská propaganda sílí, zákaz Božího Těla (byli jsme jediná farnost v děkanství), do náboženství 116 žáků.Brigádně oprava kostelní věže, odstranění říms, které zadržovaly vodu, střecha oplechována a červeně natřena, nová omítka věže.
• Rok 1972: Tlak na mládež i rodiče, dětem řečeno, že věřící nebudou moci studovat, též úbytek dospělých na nedělních bohoslužbách. Boží Tělo jen u bočních dveří, zákaz vstupu na silnici. 18 tisíc přijímání, náboženství 94 dětí. Na kostele nová vazba střechy, ta pokryta plechem, nová omítka na celém kostele, střechu pokryl OPS, ostatní brigádně – vše za 100 tisíc Kč.
• Rok 1973: Náboženství už jen 87 dětí, sv. přijímání 16 tisíc. Vnitřní úprava kostela. Celkový návrh provedl Fr. Peňáz, ak. malíř z Hřivínova Újezda, staré oltáře zničené červotočem odstraněny. Malbu kostela provedly Komunální služby Napajedla za 120 tisíc. Elektrické vedení brigádně provedl p. Josef Janeček v hodnotě 30 tisíc, stolařské a zednické práce brigádně, zadní prosklené dveře provedl p. Antonín Horák.
• Rok 1974: Ateistická propaganda stále více sílí ve škole, ve veřejných přednáškách, v radiu a televizi i v tisku. "I ze strany naší farnosti zase odpadly některé suché větve." - jeden z otcových povzdechů. Nové obřady pohřbů byly lidmi přijaty. Náboženství 72 dětí, sv. přijímání 16 tisíc. V kostele nový mramorový svatostánek – dar farnosti Stará Bělá u Ostravy, který původně pochází z kostela sv. Václava v Ostravě. Byly pořízeny kostelní lavice – Dřevodílo Staré Město za 60 tisíc. Oprava omítky fary a nová plechová střecha, též nová okna v přízemí a dlažba na chodbě, oprava verandy.
• Rok 1975: Poprvé nebyla pobožnost u soch sv. Petra a Pavla, údajně pro stížnosti občanů, že "katolíkům se vše povolí a jim nic". Náboženství - 70 dětí, sv. přijímání: 15 tisíc. Hospodářské budovy - střechy pokryty plechem.
• Rok 1976: V náboženství 53 dětí, 17 tisíc přijímání. V kostele upraven presbytář, nová mramorová dlažba a nový mramorový oltář. Též nový nábytek do sakristie. Nová omítka na hospodář. budovách fary.
• Rok 1977: Na kostele zdvojena okna. Od 1. srpna otec Vojtěch přeložen do Vlachovic. Zástup ze Spytihněvi – otec Fr. Kočička.

(vybral a zpr. Jan Kalivoda)

Osobní vzpomínka na P. Slouku

P. Slouka – kněz, na něhož vzpomínám nejraději. Poprvé jsme se setkali v květnu 1969 v naší sakristii přede mší svatou. Dodnes si pamatuju, jak mě vzal za ramena a podíval se mi do očí: "Tak ty jsi Jožka." To byla první slova, která jsem od něj slyšel. Bylo mu tehdy 45 let. Přišel k nám z Uherského Brodu. Bylo to rok poté, co mu byl vrácen státní souhlas a mohl se zase vrátit ke kněžství.

Byl plný elánu a doslova a do písmene převrátil naši farnost vzhůru nohama. Začal kostelem. Po pár nedělích ho přestalo bavit poslouchat rádoby tiché hovory chlapů na chóře a chóru prostě zamkl a směl tam jen varhaník. Následovaly lavečky pod chorou. Chtěl, aby lidé byli blíž k oltáři. Někteří farníci vyhrožovali, že pokud dá lavičky pryč, tak už je v kostele neuvidí. Pár jedinců to i splnilo. V kostele byla tma. Stěny byly zašlé a zaprášené, u lavic stály různé praporce, lavice samy byly vysoké a tmavé.

Tehdy se začaly uvádět v život reformy 2. vatikánského koncilu, zaváděly se obětní stoly a sloužila se mše tváří k lidu. P. Slouka zjistil, že u nás dlouho nebylo biřmování a tak začala příprava. Já ji prožíval ve škole v náboženství. P. Vojtěch vlastnil velkou sbírku souprav diapozitivů k různým svatým – např. o donu Boscovi, o Dominiku Saviovi atd. Na faře toho byly plné krabice. Promítalo se nejen ve škole ale i v kostele. Kdyby tehdy bylo video, tak by byl P. Slouka jedním z prvních, kdo by ho měl a využíval pro farnost.

Pro farníky probíhalo vyučování v kostele po mších svatých (tehdy se sloužily v neděli dvě, jedna v 8:00 h a druhá, tzv. hrubá v 10:00 h). Velký den nastal 4. října 1970, kdy u nás kapitulní vikář a pozdější biskup P. Josef Vrána uděloval svátost biřmování. Tak "nadupaný" kostel u nás nikdy nebyl. Dalším zlomem byla první rytmická mše svatá u nás. Pamatuju si, jak jsme seděli na faře s Vojtou Kunčarem, pozdějším bohoslovcem z Uherského Brodu, a P. Sloukou a přišla řeč na beatovou mši v Brodě. Otce ta myšlenka nadchla a pozval mladé z Brodu na Halenkovice.

Vzbudilo to velký zájem samo o sobě, navíc byly vyvěšeny i plakáty a náš kostel praskal ve švech podruhé. Úplně mně běhal mráz po zádech, když jsme šli k oltáři za zvuku patřičně zesílených basových kytar a bubnů a znělo "Slyš nás ó, Pane, na výsosti". Samozřejmě, že ne všichni sdíleli mé nadšení. Část farníků se i pohoršila, ale život šel dál. Uplynulo jen pár měsíců a měli jsme na Halenkovicích vlastní rytmickou mši: Miloš a Petr Navrátilovi, Láďa Železník s kytarami a Jindra Maňásek za bicíma. A zpěváků se dalo dohromady dost, v čele s Jožkou Janečkem. Bohužel vše vydrželo jen pár let, normalizace si brala svou daň.

Co jsem já a mnozí další přímo milovali, byly májové. Četly se knihy o patronu ministrantů Dominiku Saviovi, Bernadettě Soubirous a zjeveních v Lurdech, o dvanáctileté mučednici čistoty Marii Goretti, o ošetřovateli malomocných Damiánu de Veuster, o papeži Janu XXIII, o donu Boscovi, o sv. Františkovi z Assisi. To dnešní mladí ke své škodě ani už neznají. Taky za P. Slouky má svůj vznik i halenkovická schola, kterou vedla předčasně zesnulá nezapomenutelná paní Vilma Navrátilová.

Farnost zažívala dobu rozkvětu. Pořádaly se farní zájezdy – Křtiny, Senetářov, Bouzov, Javoříčské jeskyně atd. Všude, kam P. Slouka přišel, se budovalo. První přišla na řadu oprava věže, pak střechy včetně většiny krovů, uvnitř kostela zmizely staré lavice a objevily se ty dnešní. Zmizel katr, dnes už jsou z něj jen dvě klekátka a jeden stolek, zrušila se kazatelna, odstranily se nejprve oba boční a po pár letech i hlavní oltář.

Vymaloval se celý kostel, přemalovaly se sochy. Vlastně celý interiér se předělal. Ne všichni s úpravami souhlasili, byly i protesty, ale když byl celý kostel uvnitř hotov, byl to nádherný světlý prostor. Skoro stejný, jak to známe dnes. Za P. Slouky byl ještě na stropě biblický nápis nad bývalým katrem: "Místo, na kterém stojíš, země svatá jest". Škoda, že ho později přemalovali. Měl tam zůstat. Dnes už můžu říct, že s novým interiérem otec Slouka úplně spokojený nebyl. Do smrti ho mrzelo, že se nevzepřel architektu Peňázovi a neprosadil prohození sousoší Kalvárie a sochy sv. Josefa.

Ze severní Moravy jsme přivezli současný mramorový obětní stůl i svatostánek. Kameníci ze Zdounek ho u nás skládali zase dohromady. V roce 1972 došlo i na vnější fasádu. Celý kostel se musel okopat, kramlema vyspárovat a znovu nahodit. Tehdy jsem u míchačky strávil celé prázdniny většinou ve společnosti pana Cyrila Zapletala. Tehdy to bylo jiné. P. Slouka něco oznámil v kostele a lidé se hrnuli. Jaký to rozdíl oproti pár letům zpátky, když se sháněli lidi na práce na faře! Už nikdy to takové nebylo.

Samozřejmě, že oživení ve farnosti se úřadům nelíbilo. Šrouby se začaly utahovat. Zrušily se vnější oslavy Božího Těla z důvodu možného omezení dopravy před kostelem. Omezilo se vyučování náboženství, mládí na faře vadilo úřadům. Otec Slouka neměl problém s vyvěšováním praporu na 9. května, kdy se tehdy slavilo osvobození republiky, ale s 25. únorem problém měl. A to se nakonec stalo záminkou k jeho odvolání. Komunističtí mocipáni u nás si mohli oddychnout. Už jim nikdo kazit mládež nebude!

Ještě připojím něco neoficiálního. Můžu tvrdit, že jsme si byli velmi blízcí. Potkávali jsme se spolu po celých 27 let. Když P. Slouka k nám přišel, přivezl si s sebou jako hospodyni svoji sestru Ludmilu. Měla nemocné plíce, což bylo v rodině dědičné. Ve své pracovně měl fotografii své maminky, která zemřela velmi mladá. Ludmila u nás dlouho nevydržela a musela na léčení do Jablunkova. Když jsem přišel na faru a vešel do kanceláře, tak se na mě vyvalily mraky dýmu. P. Vojtěch byl silný kuřák. Když sestra Ludmila zemřela, otec Vojtěch z fleku nechal kouření a už si nikdy nezapálil.

Spolu jsme na jeho motorce projeli stovky kilometrů (to jsem vážil o metrák míň než teď). Od cest na jeho milovaný Bouzov, kde se kousek od hradu narodil, až po Slovensko, kde jsme za Nitru jezdili za jeho bratrem Justinem. Měli jsme své oblíbené místo kousek od Ilavy, kde jsme vždycky zastavili a kochali se nádherným pohledem na hory. Díky němu jsem se setkal i s jeho synovci z Prahy a dostal se tak do pražského společenství, které mimo něj nejvíc ovlivnilo můj život. Jeden ze synovců, P. Libor Ovečka je jedním z našich předních morálních teologů, neteř Pavla Schroettrová zas psala knížky pro děti. Na velikonoce sem jezdili bohoslovci – mj. Milán Kouba, dnešní olomoucký generální vikář, kterého právě P. Slouka přivedl ke kněžství, Vojta Kunčar, Jožka Janšta – autor dětských knížek. Mši svatou tu sloužil tajně dnešní biskup Karel Herbst.

Oblíbeným vtipem otce Slouky bylo zapření své totožnosti. On běhal s námi v montérkách po lešení. Když přijel někdo na faru a hledal P. Slouku, tak ho poslal za někým jiným, kdo vypadal čistě a důstojně. Díky němu jsem se dostal i do zákulisí církve. Několikrát mě vzal i na kněžskou schůzi. Zavedl mě v Olomouci dovnitř a odešel. A z povzdálí se bavil mými rozpaky, když za mnou přicházeli kněží a ptali se mě: "Bratře, kde působíte? Že Vás neznám?" Někdy to bylo fakt na zabití!

Taky si vzpomínám, jak jsme jako spolčo byli týden v Beskydech a cestou zpět přijeli do Halenkovic. Jakmile holky uviděly po 14 dnech pračku, nebyly k zastavení a daly se do prádla. Na dvoře fary se natáhly šňůry a sušilo se prádlo. Dodnes vidím otce Slouku, jak v jednu chvíli vyšel na dvůr, podíval se na šňůry plné podprsenek a kalhotek a okomentoval to slovy: "Tak nevím, jak tohle vysvětlím farníkům."

Bohužel jsem mu připravil i velké zklamání. To, když jsem na poslední chvíli změnil své rozhodnutí a místo studia kněžství jsem zvolil vysokou školu ekonomickou v Praze. To jsem ho moc zklamal. Nevyčítal mi to. Nemusel to říkat, bylo to na něm vidět. Školu jsem nakonec stejně po roce opustil, ale na kněžství už jsem taky nešel, byť mě k tomu přemlouvala i řada přátel. Se zpětným pohledem to zas jednou měla římskokatolická církev štěstí.

V tu dobu už byl otec Slouka ve Vlachovicích. Strávil tam pouhé tři roky a přešel na svou poslední štaci do Všeminy. Několikrát do roka jsem tam za ním jezdil, vždy na dva dny. Za tu dobu jsme stihli probrat spoustu věcí. Od politiky až po církev. Někdy to bylo v tom druhém tématu moc smutné povídání. Už tehdy mě upozorňoval na to, jak moc se mění charakter lidí, i těch u nichž by se to neočekávalo. Měl rád charismatické hnutí, i když charismatikem nebyl.

Měl sen podívat se do La Saletty. Ten se mu nesplnil. Až se mohlo cestovat, měl po nehodě na motorce a kulhal. Pro něj neexistovaly jiné rozhlasové stanice než Svobodná Evropa a rádio Vatikán. To jsme měli společné. Za našich setkání to byly hodiny poslechu a diskusí. Měl rád básně Jana Zahradníčka, hlavně Znamení moc a La Salettu.

Jsem mu za mnoho vděčný, a proto jeho fotka visí v mém pokoji. Nebýt jeho podpory, nebyl bych schopen vystudovat ani gymnázium. Říkával, že tak jak on pomáhá mě, ať i já v budoucnu pomůžu někomu jinému. Nebýt jeho a těch s nimiž jsem se díky jemu seznámil, byl bych už dávno jen "matrikový katolík". Nerad jezdil do farností, kde předtím působil. Nechtěl dělat problémy svým následníkům a nechtěl jitřit vzpomínky. Tajně se tu objevil snad třikrát čtyřikrát. Převzal jsem od něj, jak říkávám, "Sloukův systém" úklidu nádobí. Je k nezaplacení, ale je použitelný jen tehdy, žije-li člověk sám. On totiž když dopil čaj, hned hrnek umyl, když jsme dojedli jídlo, okamžitě se umylo nádobí. Takže nevznikl nikdy nepořádek. Stále bylo uklizeno.

Pro mě osobně byla pravým pokladem jeho knihovna. Celých osm let jsem si měl z čeho vybírat a číst a číst. Přečetl jsem tak tři knihy týdně. Díky knihám mám takový rozhled, jaký mám. Otce Slouku jsem měl moc rád, často na něj vzpomínám, chybí mi. Nikoho takového jsem už nikdy nepotkal a jsem moc rád, že jsem se s ním v životě setkal.