František Kočička (1924 - 1990)

Narozen 5. 7. 1924 v Kojetíně. Vysvěcen byl 11. 12. 1949 v Olomouci. 1950 – 1953 vojenská služba. 15. 1. 1954 – 18. 8. 1966 působil v litoměřické diecézi. 19. 8. 1966 – 30. 6. 1974 administrátor v Podhradní Lhotě u Rajnochovic. 1. 7. 1974 – 31. 7. 1977 ve Spytihněvi. 1. 8. 1977 – 1. 10. 1977 v Halenkovicích. Od 1. prosince 1982 až do své smrti 3. listopadu 1990 byl farářem v Tlumačově. Díky silné cukrovce, přišel o nohu.

Štefan Chlebo (1918 - 1988)

Narodil se 3. srpna 1918 v Čajkově, okres Levice na Slovensku. Studia v Olomouci ukončil r. 1973 a byl vysvěcen 23. dubna 1973 Josefem Vránou, biskupským apoštolským administrátorem. Působil: Od 1. srpna 1973 – 30. září 1975 jako kaplan v Gottwaldově. 1. října 1975 – 30. září 1977 kaplan Valašské Klobouky. 1. října 1977 – 31. července 1982 byl administrátorem v Halenkovicích, pak byl přeložen do Nové Lhoty, okres Hodonín. Tam zemřel 17. září 1988 a byl převezen k pochování do svého rodiště.

Vojtěch Frélich (1914 - 1994)

P. Vojtěch Frélich se narodil ve Fryštáku 23. dubna 1914. Jeho otec byl krejčí a padl v roce 1918 v 1. světové válce. Otec Vojtěch měl tři sourozence. Do obecné školy i tehdejší měšťanky chodil ve svém rodišti. Poznal salesiány, kteří otevřeli ve Fryštáku v roce 1927 svůj první ústav v našich zemích. V následujícím roce přešel z měšťanky do primy a stal se v ústavu aspirantem.

V roce 1933, po kvintě, vstoupil do noviciátu ve Sv. Beňadiku na Slovensku. Byl to jubilejní rok – rok svatořečení zakladatele salesiánů Dona Boska. První sliby složil ve Sv. Beňadiku v roce 1934. Pak odešel do Ostravy, kde právě začínal salesiánský filosofický studentát. Současně pokračoval v gymnazijních studiích a maturoval v Hlučíně v r. 1938. V té době už působil jako asistent v ostravském domě. Ze tří let pedagogické praxe byl dva roky v Ostravě a rok v Praze v Kobylisích. Teologii začal studovat v r. 1940. Začala 2. světová válka a mnozí bohoslovci byli pracovně nasazení a museli přerušit studia. Postižen byl i Vojtěch Frélich, avšak nemusel do Německa. Zůstal na Moravě a tak se mu podařilo pokračovat ve studiích.

V r. 1944 byl v Brně vysvěcen biskupem Zelou na kněze jako člen řádu SDB. Po vysvěcení se stal ředitelem domu v Hodoňovicích (1944 - 1945), kde poslední rok války našla útočiště část filosofického studentátu. Zde prožil také přechod fronty a konec války. Po válce v letech 1945 – 1950 se stal prefektem a učitelem náboženství v ostravském domě, který byl otevřený jako internát pro učňovskou mládež. V dubnu 1950 ho zde zastihla násilná likvidace řeholí a byl spolu s ostatními spolubratry internován v Oseku u Duchcova. Odtud odešel 3. 1. 1951 k PTP, kde byl do 31. 12. 1953 (tříletá vojenská služba).

Po tvrdém pracovním nasazení v této vojenské službě musel nastoupit jako dělník. Nejdříve pracoval na různých stavbách a pak zůstal pracovat na dole Hlubina v Ostravě jako brigádník a to do 14. 2. 1957. Avšak ani hornické povolání ho neuchránilo před sledováním a zatčením v r. 1956. Byl odsouzen na čtyři a půl roku za "podvracení republiky" za to, že byl ve styku se spolubratry a pokračoval v řeholním životě v daných možnostech. Trest nastoupil 14. 2. 1957 a odpykal si ho v plné výši. Protože prý v r. 1950 jako prefekt ostravského domu při záboru ústavu zatajil část věcí, nebyl hoden být propuštěn na amnestii v r. 1960. Byl vězněn ve Valdicích, kde pracoval v brusírně lustrového skla. Po propuštění vystřídal několik manuálních zaměstnání, naposled do r. 1968 pracoval jako skladník u Pozemních staveb v Gottwaldově – Malenovicích.

S uvolněním v r. 1968 nastupuje od 1. 9. 1968 jako kněz v Otrokovicích. Zde působil jako místoděkan do r. 1982. Od 1. 8. 1982 je na vlastní žádost (ze zdravotních důvodů – po mrtvici) ustaven knězem ve farnosti Halenkovice. S ním přichází na faru i hospodyně z farnosti Želechovice paní Kozlová, bývalá zdravotní sestra. V té době je farnost bez kostelníka, úklid provádí 2 nemocné babičky a jedna 84-letá zdobí kostel. Otec Vojtěch přesto zavádí dvě nedělní mše svaté, v 8 a 10 hodin, které navštěvuje asi 120 lidí. Do náboženství je přihlášeno jen 22 dětí.

Otec se pouští do opravy na faře – betonové schody jsou pokryty gumou, kuchyň je přemístěna do zadní místnosti, aby přední sloužila jako hovorna. Je také upravena koupelna a ve sklepě jsou hubkou zasažené regály nahrazeny kovovými. V kostele je nutno opravit varhany, čehož se ujímá P. Zdeněk Mička. Píštaly jsou zhotoveny varhanickou firmou u p. Holčapka v Brně.

Od 1. 1. 1983 se ujímá kostelnictví pí. Terezie Šubíková a uklízení pí. Františka Režná. První sv. přijímání přijímá 19 dětí, avšak 9 jich okamžitě přestává chodit do kostela i do náboženství. V r. 1984 otec Vojtěch slaví 70 let a 50 let jako salesián a 40 let kněžství. Od farníků dostal nový sedes a také sedadla pro ministranty. Oprava varhan je dokončena a za varhany se vrací Ludmila Ochotská. Za pomocí brigádníků z Otrokovic je upravena zahrada, buldozerem odstraněn živý plot a zabetonovány sloupky. Pletivo napnul pan Rudolf Pospíšil.

V r. 1985 je horolezecky proveden nátěr střech na kostele i faře se zárukou na 10 let (vydrželo až do r. 2010). Vánoční zpěvy připravila pí. Navrátilová. V r. 1986 je v kostele provedena oprava rozhlasu, aby se odstranily nežádoucí signály rozhlasových stanic. U 1. sv. přijímání byly jen 4 děti - zůstaly 3. Končí pronájem farních místností pro dětskou lékařku, takže od r. 1987 je zde zřízena nová farní kancelář. V novém roce je provedena generální oprava podlahy v sakristii, opět za pomoci mládeže z Otrokovic.

V r. 1988 otec Vojtěch vážně onemocněl. Byla mu odebrána pravá ledvina. Proto jsou ve farnosti zástupy od kněží z Otrokovic a Napajedel, proto je v neděli jen jedna mše svatá. U 1. sv. příjímání bylo 6 dětí. Po krátké nevyléčitelné nemoci umírá ve věku 49 let obětavá hudebnice pí Navrátilová, takže vánoční atmosféru musí obstarat dechová hudba. Také pro vážné onemocnění kněze v Napajedlech jsou u nás mše sv. jen v pondělí, středu a pátek a otec musí zastupovat v úterý a ve čtvrtek ve Spytihněvi a v sobotu na Žlutavě. V r. 1989 uvolňuje MNV na faře místnost lidové knihovny a ta může být upravena jako společenská místnost pro scholu, kterou daly dohromady sestry Miriam a Ludmila Horákovy.

Otec Vojtěch se dožívá i tzv. "sametové revoluce", která konečně přináší i náboženské uvolnění... To se však ve farnosti nijak zvlášť neprojevilo. Ve dnech 22. a 23. 4. 1990 navštěvuje naši vlast poprvé papež Jan Pavel II. Na Velehradě se zúčastní i poutníci z naší obce. Po dlouhodobých obtížích je zřízena vodovodní přípojka do sakristie i na faru. V r. 1991 hned v únoru a pak ještě v 2. pololetí podstupuje otec Vojtěch operace šedého zákalu očí. Schola se schází 1x týdně. Připravila besídku u jesliček a v postní době vede křížové cesty. Roku 1993 otci ubývá sil, přes svých 79 let ještě slouží, jen na pohřby přijíždí jáhen z Napajedel. Uvnitř kostela je otlučena omítka na kámen, nově omítnuta a zalíčena. Zrodil se 20-ti členný smíšený pěvecký sbor pod vedením Květuše Kalivodové a provedl Českou mši vánoční od E. Marhuly.

R. 1994 je otec opět v nemocnici, kde 10. 2. 1994 ve věku nedožitých 80 let umírá. U nás tedy působil 12 let. Rozloučení s ním bylo v našem kostele 17. února v 10 hod. Potom byl převezen do svého rodiště a po mši svaté ve 14 hodin byl uložen do kněžského hrobu bratří salesiánů na fryštáckém hřbitově. V paměti farníků zůstává jako obětavý, svědomitý, laskavý a stále usměvavý kněz, který opravdu žil svůj kněžský život naplno. Jeho nenápadná, ale svědomitá práce začíná přinášet ovoce nejen u mládeže, ale začíná přibývat i dospělých farníků.

(vybral a zpr. Jan Kalivoda)

Vzpomínka na Otce Vojtěcha

V únoru 1989 jsme se souhlasem Otce Vojtěcha založili dětskou scholu. Bylo úžasné jak dokázal, věren svému poslání, podporovat tuto iniciativu. Po knihovně zůstala na faře volná místnost, kde jsme se mohli scházet a "učit se zpěvu". Vždy bylo zatopeno v kaménkách a pani Kozlová měla připravený čaj. Otec Vojtěch nás vždy došel pozdravit.

U příležitosti 75. narozenin připravil Otec Vojtěch s paní Kozlovou pro scholu pohoštění. Byla tu schola, kterou Otec Vojtěch zařadil mezi ty, na kterých mu záleželo a o které se staral, tak jak mohl nejlépe.

Jeho oblíbená písnička byla "Slunce, ať svítí, kde jsi ty". S touto písní se s ním loučila i dětská schola, přestože byla poučena, že to není vhodná píseň k pohřbu. Všichni jsme byli přesvědčeni, že byla, neboť dokázala vystihnout jeho celoživotní krédo…

Ještě jedna vzpomínka mi vytanula na mysl a to, když mne počátkem devadesátých let Otec požádal, abych vedla farní účetní deník. Přes nemoc byla jeho ruka pevná a písmo bylo velmi úhledné. Mnozí farníci se dohadovali, kolik co stálo a jaké to musely být velké výdaje na provoz kostela a fary. Nevím, kde brali informace, ale z peněžního deníku vyplynulo něco jiného, žádné velké výdaje nebyly zaznamenány, a přece bylo vykonáno dílo!