Naše už odpoledne potemnělé domácnosti prozáří již brzy adventní svíce. Zprvu se bude slabounce mihotat jen jedno světýlko, co sotva přemůže šero a tmu, ale postupně se rozroste o další plamínky...
Podzim je krásné období pro vycházky v lese. Nacházím zde tolik potřebný čas ke ztišení. Zde intenzivně vnímám boží přítomnost. Je přítomen v každé kapce rosy, v západu slunce, v každém trnu růže. Jak jednoduše si najednou odvozuji, že je zde, když je můj život krásný i když trpím – když mne píchne onen trn růže.
Začíná překrásný máj, tak trochu mystický to lásky čas a zrodu nového. Co může to vstává k životu a probuzení. I mně se dostalo té milosti vstanout k novému, symbolicky v čase Velikonoc a tajemného voňavého jara. Tím vstanutím a růstem k novému jsem doufám opustil a vzdal se starého, kéž by tedy budoucí žeň byla hojná! A co se mi vlastně přihodilo?
Na prvního května vzpomínala známá etnografka v rozhlase, jak ji babička spolu s dalšími sestřenicemi oblékala do krojů nebo bílých nažehlených šatiček, vkládala věnečky květů do vlasů a společně šly na májovou pobožnost...
ZDÁNLIVĚ suchá větvička, skrývá v sobě nádheru květu, který se rozvine ve svůj čas. ZDÁNLIVĚ neřešitelná situace se uvolní a rozjasní, když do ní vstoupí člověk s trochou dobré vůle a lásky...
Každý rok se těším na přání Matky Konsolaty, představené boromejek v Řepích. Každé přání má svou poezii, ale také velmi silnou myšlenku, která nás přiměje k zamyšlení. Jako je následující, o které bych se chtěla podělit s Vámi.