Naši blízcí jsou pro nás jedním z největších darů života. Jejich smrt pro nás bývá bolestnou ranou. Jak se smířit s tím, že už je nebudeme potkávat? Naše srdce se tomu vzpírá uvěřit. Však také proto většina lidí v sobě nosí naději, že za hranicí smrti existuje nějaký další prostor života. Zatím na nás při smrti někoho blízkého doléhá bolestná skutečnost, že se s ním musíme rozloučit.

Pohřeb má nenahraditelný význam. Při pohřbu se navzájem podpíráme, abychom mohli únosně prožít novou situaci, smrt svého blízkého. Potřebujeme si znovu uvědomovat, kým pro nás zesnulý byl a kým zůstává, co jsme si vzájemně dali a co si dlužíme. Mnohé si můžeme ještě „vyříkat“, poprosit o odpuštění, poděkovat. Třeba budeme schopni časem žít s tichou radostí z toho, co pěkného jsme prožili, a o co se i nadále spolu snažíme – my zde a oni „tam“, v ještě větším porozumění životu.

Mnoho lidí dosvědčuje, že se jim po pohřbu ulevilo. Proč? Protože si uvědomili, kolik z života zesnulých dál žije v jejich životě. Kolik krásných a veselých vzpomínek mají. Vzpomenou si, kolik se od zesnulého naučili a cítí, že jim to bude i dál pomáhat. Zcela přirozeně tuší, že ten, kdo odešel z viditelného světa, nějak mezi námi a s námi i teď je a bude dál. Pohřeb je tou zvláštní slavností, kdy své drahé uvedeme a postavíme na čestné místo ve své paměti, v paměti rodiny a všech přátel.

Křesťanství má silnou naději, že život po smrti pokračuje. Bůh nám dal život, těší se z nás, přeje nám. Věříme, že Bůh je tak veliký, že mu nikdo z nás není malý. Díky Bohu chováme naději, že nikdo nemusí skončit v nicotě smrti. Smrt pokládáme za soutěsku vedoucí do nového životního prostoru. Nedovedeme si sice budoucí život představit, ale máme s Bohem dobrou zkušenost. Krásu a moudrost světa pokládáme za jeho dílo. Věříme, že nás jeho vynalézavá láska zve do ještě větší krásy.