13. únor 2024

V letošním roce se mi zdá, že doba mezi Vánocemi a postním obdobím, které začíná 14. února Popeleční středou, je poměrně krátká. Při nedělním prohlížení internetových novin, jsem objevila moc pěkný článek Markéty Bahníkové o postu. Věřím, že pár doporučení, které autorka vybrala z rad sv. Hildegardy nás dovede připravit na nadcházející období:

Benedikt XVI. nám připomíná, „Jaký smysl má pro nás křesťany odpírat si to, co je samo o sobě dobré a užitečné? Bible a celá křesťanská tradice učí, že půst je velkou pomocí v předcházení zlému jednání. Ježíš ukazuje hluboký smysl postu: pravý půst je v plnění vůle Nebeského otce, který „vidí i to, co je skryté“ (Mt 6,18).

Postní doba je příležitostí vrátit se k postní praxi, která pomáhá potlačit vlastní egoismus a otevřít srdce lásce k Bohu a bližnímu. Odříkání se materiálního pokrmu, sytícího tělo, připravuje člověka, aby naslouchal Kristu a sytil se jeho slovem spásy. Postem a modlitbou Bohu dovolujeme, aby přicházel On sám sytit nejhlubší hlad, který zakoušíme ve svém nitru: hlad a žízeň po Bohu.“

Lze tedy říci, že půst je prostředkem, jak můžeme bojovat se svými chybami a nedokonalostmi a je prostředkem duchovního růstu. Aby byl ale půst účinný, musí být dobrovolný, tichý a skrytý.

Svatá Hildegarda, dokonce varuje před nesmyslným půstem: „Když se někteří lidé přehnaným způsobem postí, takže své tělo správně a přiměřeně neposilují jídlem, a když pak někteří navíc mají nestálou a proměnlivou povahu, a u jiných se zase projevují různé chorobné známky, pak se někdy stane, že v jejich těle dochází k prudké bouři, protože prvky v něm byly navzájem proti sobě popuzeny. Působí-li pak u těchto lidí proti sobě oheň a voda, často dochází k tomu, že tyto prvky navzájem bojují v některém kloubu nebo na nějakém jiném místě těla. Tam potom vzniká boule ve spojitosti s otokem v mase.“

Ve svém díle Liber vitae meritorum (Kniha životních zásluh) svatá Hildegarda zmiňuje, že na většinu lidských neřestí je lékem půst. Pro boj s některými nectnostmi ho ovšem nedoporučuje. Týká se to lásky ke světské marnosti, trudnomyslnosti, bezuzdnosti, nestálosti, světabolu a pýchy. U pýchy ho Hildegarda dokonce zakazuje, neboť pýchu půst ještě rozdmýchává.

Proto Církví předepsaný půst není nijak tvrdý, přísný půst je určen pouze na dva dny v roce, a to na Popeleční středu a na Velký pátek. V celé době postní se doporučuje dobrovolně zvolená újma. V české tradiční kultuře to znamenalo: nejíst (mimo postní neděle) masité pokrmy, nekonat taneční a jiné zábavy, nepít alkohol a víc se modlit. Předpisy doby postní, a z nich odvozené kulturní zvyklosti, takto vytvářely (a měly by vytvářet i dnes) jakési základní mantinely, v jejichž rámci se nabízí široký prostor pro osobní pokání i vhodná postní předsevzetí bez nebezpečí, že věřící upadne do nějaké náboženské blouznivosti, teatrálnosti, extravagance a kontroverze, ale také bez toho, aby jej např. příbuzný uprostřed půstu vyrušil donesenou zabijačkovou výslužkou, nebo pozváním na oslavu, která se nedá odmítnout apod.

Celá postní doba vyžaduje věnovat také zvláštní pozornost při vaření. Bezmasé pokrmy nesmějí být nechutné, abychom někomu neučinili břímě postu příliš těžké, je třeba zachovat rozmanitost a vyvarovat se fádnosti. Doporučuje se nahlédnout do „Klášterní kuchařky“ napsané v roce 1953 Angelusem Františkem Jeřábkem, kuchařem kláštera minoritů v Českém Krumlově (v r. 2004 ji vydalo Karmelitánské nakladatelství).

A pro případné kajícníky (kajícnice) přikládá autorka jeho recept na „mast proti peklu!“: „Vezmi 5 lotů vážné mlčenlivosti, 10 lotů trpělivosti, 15 lotů štědroty, 25 lotů pokory. Vše se utluče v hmoždíři víry, paličkou síly. Pak se k tomu přileje 1 žejdlík naděje. Upraží se to na pánvi spravedlnosti nad ohněm křesťanské lásky. Promíchá se to častokráte modlitbou, by se to plesnivou marností světskou nezkazilo. Touto mastí, která panna anebo žena třikráte denně se namaže, nemusí se pekla báti. Věru, věru, věru zázračný recept do nebe.“