6. dubna 2014

Je 4.dubna 2014 a já mířím z Hodonínska do Halenkovic. V kolonách aut se jede pomalu, a tak se mohu po očku radovat nejen z kvetoucí přírody poblíž silnice, ale i obdivovat krásu celé krajiny vůkol, kterou si ke svému užitku podmanily ruce našich předků. Nejde si přitom nevšimnout těch křížů co je kolem cest, v polích, všelijakých kapliček, poklon nebo jen svatých obrázků přibitých na kůlech či stromech. V hlavě se mi honí otázky proč zrovna zde na tomto místě měl kdosi potřebu, sílu a trpělivost vztyčit kříž. Co ho k tomu vedlo, co se zde událo, jaký je genius loci tohoto místa? Fantazie pracuje naplno, v představách se míhají události vznešené, radostné, smutné i hrůzostrašné. Vzpomínám na příběhy některých křížů ze svého kraje, které mi na mysl vytanou vždy v okamžicích, když je míjím.

Nedaleko Kyjova je na kopci u silnice kamenný kříž, postavený zde rodinou, které se již před mnoha desítkami let dostalo té milosti, že se po dlouhém odloučení šťastně vrátila do rodného domu. Na místě, odkud uviděli v noci při návratu první světýlka oken domů ve vesnici, pak nechali na poděkování Pánu Bohu za vše dobré, vztyčit onen kříž. Dnes se u něj krásně odpočívá ve stínu dvou vzrostlých lip a vždycky mi přijde na um, jaká to asi musela být radost, když po všech těch útrapách, úzkosti, strachu a smutku, spatřili v temné noci světlo domova! A jaká asi musela být jejich víra a zbožnost, když pochopili, komu jsou vděčni za toto prožité milosrdenství! Neváhali svůj vděk dát najevo i navenek a pro upamatování se dalších generací na tuto událost se vydali z peněz, aby postavili pamětní kříž. Kolik asi tak radostných modliteb, díkůvzdání, chvály a úsměvů stoupalo z tohoto místa k nebi!

To ve Veselí nad Moravou je zase jiný nenápadný, prostý a zubem času již poznamenaný kříž. Kdo dnes ještě ví, že se zde na tomto místě stala politováníhodná tragédie, a to když důstojnická čest a aristokratický původ velel mladičkému důstojníkovi vzít si život pro ztrátu svěřené mu plukovní pokladny. Co na tom, že byl o pokladnu v noci a při spánku okraden těmi, co mu poskytli přístřeší. Ačkoliv nenesl vinu na tom, že pluk zůstal bez prostředků, bylo tak na něj stejně všemi pohlíženo. Mladá horká hlava neunesla to příkoří a potupu, a tak, jak se v té době očekávalo od důstojníka modré krve, sám svou nešťastnou hlavu proděravěl výstřelem z pistole. Občas u tohoto zastrčeného a polozapomenutého kříže mimo centrum všeho dění spatřím malou kytičku nebo vyhaslou svíčku. Jakoby je tam nosila ona cizí šlechtična, která údajně tuze ztrátou svého syna strádala. Kolik žalu, zoufalství, pocitu marnosti a potoků slz, ztělesňuje tento kříž! Kolik úpěnlivých proseb, bolestných stenů a smutných pohledů plynulo k nebi odsud z tohoto místa!

A jak je to asi s těmi halenkovickými kříži, co ty ukrývají ve své minulosti? Čeho jsou svědky a o čem k nám mluví? Znáš třeba ty, kdo čteš tyto řádky, odpověď? A jak je to vlastně s těmi našimi životními kříži? Chápeme je vůbec jako impulsy k pokání, ke vzdání díků a úcty Bohu, jako cestu ke smíru a lásce, jako cestu k nalezení útočiště a pokoje?

Doufám a věřím, že naše nitra nejsou jak pustá planina,
ba naopak, že oseta jsou kříži, jak moravská krajina!