4. červenec 2022

Ani se mi nechce věřit, že opět stojíme na počátku léta, o čemž nás již několik dní přesvědčují denní teploty a horké sluneční paprsky. Když jsme se loučili na konci léta 2021, naše Postřehy odjinud byly věnovány zkušenostem kněží v jejich farnosti.

Letošní první Postřehy by mohly na toto téma navázat. Vždy kolem svátku svatých Petra a Pavla jsou vysvěceni noví kněží, kteří přicházejí do svých prvních farností sloužit. Můžeme říci slovy Písma, „jsou to další noví dělníci, kteří odpověděli na volání Pána: „Pojď za mnou…“ a vydávají se na vinici Páně.“

Krásná slavnost svěcení kněží a po ní následuje neopakovatelná primiční mše svatá. Jako jedinečná slavnost, svým způsobem je to oslava odevzdání se do rukou Pána. Po slavnosti také přichází skutečný život ve službě Bohu. A slib novokněze při svěcení: „Jsem zde“, nového služebníka zavazuje na celý život. Současně přináší okamžiky radosti i břímě služby. P. Ježíš nám říká: „Vždyť mé jho netlačí a moje břemeno netíží.“ Mt.11,30.

Jedním ze služebníků božích byl i P. Volfgang Jileček. Narodil se 1. dubna 1914 v Husinci. Celý svůj život s výjimkou vězení prožil v jižních Čechách. Na první pohled to byl obyčejný venkovský kněz, děkan sloužící v Jistebnici, kde byl nalezen památný Jistebnický kancionál.

Když jsem jej potkala, psal se rok 1995 a putovali jsme po stopách sv. Pavla v Řecku se zastávkou na ostrově Patmos v jeskyni Zjevení sv Jana Evangelisty. Otec Volfgang měl jednu krásnou vlastnost, rád cestoval, putoval, účastnil se malých i velkých poutí až do konce svého života. Nahlédneme-li však na jeho život, jsme překvapeni, co tento šumavský kněz prožil a nebylo toho zrovna málo.

19. června 1998 oslavil šedesát let kněžství, sám tento den popisuje: „Šel jsem s Marií (hospodyní) na Klokoty, čekal mne P. Čížkovský a sami, jak jsem měl vyjednáno, v zavřeném kostele. Sloužil jsem pěkně potichu mši svatou u oltáře (ne u stolu – zády ke svatostánku), ano u oltáře! A jinak nic zvláštního. Ale s radostí, kterou nemůže pochopit než kněz sám. Mohl bych říci kolik to bouří nad hlavou se sneslo atd a s pomocí Boží jsem to překonal. Ano, Bohu díky!“

Otci Volfgangovi, v duchovních kruzích říkali Volfi, sloužil na Šumavě, nejprve ve Vimperku jako kaplan, později jako farář. V prosinci 1948 následoval Horšovský Týn u Domažlic.

Po válce se stal P. Volfgang svědkem ve věci P. Josefa Mojžíše, který za války působil jako administrátor v Husinci a kladla se mu za vinu spolupráce s gestapem spočívající v udávání. Je nutno podotknout, že podle Jilečkova svědectví, který byl rodákem z Husince, spolupráce s gestapem dotyčného kněze spočívala pouze v službě tlumočníka.

Když se poválečná doba začala měnit, byl osloven, zda by nepomohl přes hranice manželům Pecháčkovým, neboť velmi dobře znal Šumavu a její stezky, kterými by se dalo projít. A tak se dostal mezi skupinu převaděčů kolem „Krále Šumavy“. P. Volfgang se ptal velitele místní policejní stanice, co za to, pokud se to prozradí. Odpověď zněla budeš napomenut, nejvíce dva dny ve vazbě.

Skutečnost však byla jiná, Pecháčkovi prošli ve zdraví a otce Jilečka přišli zatknout, nikoliv na dva dny, ale v prvním „monstrprocecesu“, jak sám nazval 1. lidový soud konaný na vimperském náměstí dne 19. a 20. 7. 1949, žádal prokurátor trest smrti pro všechny obviněné. Později byl trest otce Jilečka změněn na žalář a byl odsouzen za poskytování pomoci osobám utíkajícím na svobodu přes hranice.

Otec Volfgang vzpomíná: „Na tomto procesu byli sehnáni pohraničníci z dlouhého pásma Šumavy a když byla na hranicích oslabena ostraha, v ten den utekli z Vimperka tři kněží můj nástupce P. Jaromír Vochoc (odešel do Kanady) s dvěma kaplany P. Karlem Fořtem (působil v Mnichově) a P. Adé.“

Po propuštění 1952 na svobodu mohl jen krátce působit v duchovní správě od prosince 1952 do ledna 1954. Poté mu byl odňat státní souhlas. Až od roku 1968 mohl opět sloužit v duchovní službě.

Když nás otec Volfgang pozval v roce 1996, byly to tři dny plné zážitků a poznávání míst, která jsme znali pouze z pohlednic nebo televize. Naše poznávání jižních Čech jsme začali na Klokotech, v poutním klášteře u P. Marie, následovala Kvilda, Horská Kvilda, Jezerní Slať, Lipno, kláštery Vyšší Brod a Králova Koruna, Český Krumlov, Čertova stěna a jiné. Provedl nás celým krajem, těmi malými silničkami, vždy věděl, kde jsme a kudy je třeba se vydat...

Poznali jsme slatě a jejich krásu, ale současně i jejich zrádnost. Náš průvodce otec Volfgang nás všude provedl, ukázal nám mnoho zajímavostí a vysvětlil mnohé souvislosti. Pohled z rakouské rozhledny Moldaublick nás přesvědčil, že mezi břehy Lipna a státní hranicí je ještě velká vzdálenost a zjistili jsme, že břehy Lipna netvoří státní hranici mezi českými a rakouskými zeměmi, jak jsme si mylně mysleli.

Za těch pár dnů jsme zjistili, že všechny dveře, na které otec Volfgang zaklepal se „zázračně otvíraly“ a pohledy těch, kteří dveře otvírali, vypovídali o bratrských vztazích mezi nimi a „panem farářem“, kterého měli rádi a velmi si ho vážili.

Že P. Jilečka nic nezaskočí a bude si umět poradit i s takzvanými neřešitelnými situacemi, prokázal na naší pouti Exodus 1997 do Svaté Země, která začínala v egyptské Káhiře u pyramid. Odkud se pravděpodobně vydali i Izraelité na svoji cestu do Země zaslíbené. Prošli jsme pod mikroskopickým dohledem izraelsko-egypskou hranici a čekali, až se zaplní cestujícími několik dalších autobusů. Požadavek zněl, všichni musí cestovat v „konvoji“.

Po dvou hodinách čekání otec Volfgang oznámil: „Nebudeme zde zbytečně utrácet drahocenný čas, nevíme, kdy se dostaneme do Káhiry, je neděle, tak si tady v našem autobusu odsloužíme mši svatou. Venku to není možné“, tak jsme prožili první poutní mši svatou v netradičních prostorách...

Mé poslední osobní setkání bylo v květnu 1998. Naplánovala jsem si cestu do Vodňan a když jsem projížděla Táborem, nedalo mi to, abych se nezastavila u otce Jilečka, který zde pobýval na penzi. Po chvíli povídání se rozhodl: „Pojedu s tebou, uděláme si malou pouť na Lomec, vysadíš mne v Budějovicích a večerním rychlíkem se vrátím do Tábora“. Byla to skutečná malá pouť, kdy jsme putovali k Matce Boží na Lomec…

„V katedrále v Českých Budějovicích při slavení 50. výročí vysvěcení mých spolubratří a mého 60. výročí vše proběhlo tak mile soustředěně na přítomnost Toho, který nás povolal k účasti na svém kněžství, ano Pán byl s námi.“

Jsem přesvědčena, že Pán byl s ním i v okamžiku, kdy jej povolal na věčnost 6. října 1999.

(v dostupných materiálech je uvedeno P. Wolfgang Jileček. Jelikož sám psal své jméno P. Volfgang Jileček, použila jsem tento zápis)