15. listopad 2024

Při návštěvě hřbitovů jsem si letos na přelomu října a listopadu uvědomila, že i když si všichni stěžují na drahotu a vysoké náklady na bydlení, přesto se všichni snaží vyzdobit hroby svých blízkých květinami a různými uměleckými vazbami. Nebylo možno ani přehlédnout množství hořících svící na hrobech ve dnech, kdy si připomínáme Svátek všech svatých nebo Památku všech věrných zemřelých. Mnozí přišli, přinesli květiny, zapálili svíce a chvíli postáli u hrobů. Nevím a ani nedokážu odhadnout, kolik těchto lidiček se za duše svých blízkých pomodlilo. A je modlitba za tyto duše důležitá?

Sestry Paulínky potvrzují její důležitost prostřednictvím encykliky papeže Benedikta XVI. Ve své encyklice Spe salvi (O křesťanské naději) nás papež povzbuzuje, abychom si pomáhali přes hranice smrti, a to především účastí na eucharistii a modlitbou.

Základní křesťanské přesvědčení, že láska dosahuje až na onen svět, že můžeme zůstat ve vztahu vzájemné odkázanosti a obdarování i přes hranici smrti, toto přesvědčení jde napříč staletími a zůstává zdrojem útěchy i dnes. Kdo by nepociťoval potřebu svým milovaným, kteří již prošli branou smrti, projevit trochu dobroty, vděčnosti či poprosit o odpuštění? […]

Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo nebude spasen sám. Do mého života… neustále proniká život druhých. A naopak, můj život zasahuje do života druhých, ve zlém i dobrém. Proto moje prosba za druhého mu není cizí, jako by se ho netýkala, a ani smrt to nemůže změnit (Spe salvi, 48).

Mám za to, že nestačí hrob naší babičky vyzdobit uměleckou vazbou a rozsvítit mnoho svící, ale zůstat v tichosti u hrobu a pomodlit se za její nesmrtelnou duši, tak jak nás nabádá Benedikt XVI. Chceme-li našim nebohým blízkým přispět na pomoc, potom je dobré obětovat za spásu jejich duší i mši svatou. Modlitby i mše svatá pomáhá mnohým duším ve stavu očišťování i jejich očištění.

Otec Pio popisuje zvláštní setkání. Jednou večer zůstal sám na choru, aby se modlil. Slyšel šelest hábitu a viděl mladého muže, jak se pohybuje kolem hlavního oltáře. Zdálo se mu, že utírá prach a upravuje květy ve vázách. Myslel si, že je to páter Leon, který měl tyto věci na starosti. Protože byl již čas na večeři, Otec Pio popošel k mladému muži a oslovil ho jménem a pověděl mu, aby se šel najíst.

Hlas, který mu odpověděl nepatřil jeho příteli a odpověděl mu: „Nejsem páter Leon.“ „A kdo tedy jsi?“ Ptal se Otec Pio. „Jsem tvůj bratr, vstoupil jsem zde do noviciátu. V době noviciátu jsem měl čistit oltář. Naneštěstí, mnohokrát jsem se nepoklonil Pánu, když jsem přecházel kolem oltáře. A kvůli tomu byla svatá Eucharistie, která byla přítomná ve svatostánku znevážená. Pro tuto závažnou nedbalost jsem stále v očistci. Avšak Bůh ve své nekonečné dobrotě mne sem poslal, neboť ty mi můžeš přiblížit čas, kdy se dostanu do Nebe. Modli se za mne!“

“Zítra ráno budeš v ráji, když budu sloužit mši svatou“, odvětil Otec Pio.

Duše vykřikla: „Jaké kruté!“ Potom zmizela v nářku.

Podle slov Pátra Pia mu tato výčitka způsobila bolest v srdci, po celý život, neboť nebohou duši neposlal do nebe ihned, ale celou noc musela trpět.

Páter Goring, který zaznamenal tuto událost dodává: „Pokud nám zemře někdo blízký, nemáme se za něho přestávat modlit. Máte-li pocit, že za zemřelého je třeba obětovat mši svatou, učiňte tak ihned, hned jak budete moci. Máte-li pocit, že se máte pomodlit růženec za někoho kdo umřel, učiňte tak hned, neodkládejte to! Modlitby za naše zemřelé by se neměli v žádném případě odkládat na pozdější dobu.

S dlouhými večery můžeme každý z nás vzpomenout v modlitbě, i mimo období „Dušiček“, na ty kteří nás předešli na věčnost. Věřte, že naše modlitby i mše svaté, které budeme za ně obětovat, jim pomohou přiblížit se do věčné radosti z místa utrpení a nářků. Ani jedna modlitba nezanikne a nebude zapomenuta.