26. únor 2016

Nejprve se vám představím - jmenuji se Jiří Šůstek, je mi 24 let, pocházím z Luhačovic, jsem bohoslovcem 4. ročníku v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci a studuji za naši olomouckou arcidiecézi. Asi si říkáte: „No to je sice pěkné, ale proč nám ten bohoslovec píše na naše farní stránky?“ Jde o to, že jsem loňský akademický rok strávil v Irsku a byl jsem požádán, abych vám o tom pár řádků napsal. V našem semináři totiž nebývá zrovna zvykem, že by někdo jel studovat do cizí země. Pokud nepočítám možnost tříletého studia v naší české koleji Nepomucenum v Římě, tak za posledních 10 let vyjeli do zahraničí na jeden akademický rok pouze tři bohoslovci. Z toho jeden z nich strávil tento rok svého života právě na stejném místě jako já, i když o 8 let dříve.

Jaké mohou být důvody pro studium v zahraničí? Od získání zkušeností, přes jazykové a kulturní obohacení, až po útěk ze semináře. U mě však hlavním důvodem nebyl cizí jazyk, ani poznání cizí země, ale především snaha o hlubší poznání sebe samého. Navíc jsem chtěl také získat alespoň nějaký nadhled na naši domácí kulturu a náturu. Tím v žádném případě nechci říct, že by mi formace v Olomouci přišla nedostatečná a pro mě nevyhovující, ale naopak tím, že pocházím z naší olomoucké arcidiecéze, tak mám v tomto krásném městě kromě části rodiny také hodně přátel. Chtěl jsem proto zakusit být trochu víc sám v neznámém prostředí, a to nejlépe bez jakýchkoliv Čechů či Slováků. Myslím si, že toto se mi vcelku splnilo, přestože to netrvalo moc dlouho - v Irsku jsem totiž potkal další dva Čechy a také pár Slováků, za což jsem byl navzdory mým počátečním plánům velmi rád a společně jsme tak měli možnost prožít úžasný rok. Druhým důvodem brzkého přizpůsobení novému prostředí byla obrovská vstřícnost a otevřenost obzvláště místních seminárních představených a bohoslovců.

Největší zvláštností Irska je, že více Irů žije v zahraničí než v samotném Irsku (desítky milionů Irů žijí v zahraničí oproti 4 milionům v samotném Irsku). To bylo způsobeno především velkým hladomorem v polovině 19. století a také mocenským nátlakem ze strany Velké Británie. Tyto situace donutily velkou část irského obyvatelstva opustit na lodích svou zemi, a tak riskovat své životy, mezi nimi byli např. i předkové amerického prezidenta Kennedyho. Co se týká místní katolické církve, která je ještě dnes, alespoň navenek, tradičně považována za evropskou katolickou baštu, tak je zde zhruba tolik bohoslovců jako v celé České republice. Na rozdíl od nás však mají pouze jeden celonárodní seminář, přestože seminářů a bohoslovců měli dříve daleko víc (dříve pouze v tomto semináři, který byl mezi ostatními považovaný za elitní, bylo až 600 bohoslovců oproti dnešním +/- 70). Navíc jsem se v místním semináři také setkal s misionáři Společnosti Božího slova, tzv. univerbisty, které máme možnost potkat také na Slovensku. Jeden z nich byl z Německa a další dva z Číny. Ačkoliv je irská církev zřizovatelkou prakticky všech základních škol, většiny středních a také některých nemocnic, tak je celkově spíše na ústupu. Proto se tato dříve misionářská církev, která díky svým mnichům stála za šířením křesťanství v kontinentální Evropě, pomalu sama stává misijním územím potřebujícím misionáře.

Nyní se pojďme krátce podívat na některé rozdíly s naší kulturou. S klasickými českými rohlíky a chleby se tu rozhodně nepotkáte, ale na toasty narazíte prakticky všude. Také překvapí, že tradiční národní pivo je černé barvy. Fanoušky sportu zase udiví, že na prakticky stejných fotbalových hřištích jako jsou ty naše se tu nehraje pouze fotbal, ale především další tři sporty, z nichž dva jsou ryze národní (i když se díky britské kolonizaci také hrají např. v Indii). Navíc jeden z těchto jejich národních sportů, tzv. hurling, je považován za světově nejrychlejší sport na travnatém hřišti. Irsko je také nazýváno zeleným ostrovem, jelikož je ostrovem, kde častěji prší a kde jsou také stálejší teploty - spíše neklesající pod 0 ^oC a zároveň nestoupající nad 25 ^oC. Také zde můžete zažít za pouhý jeden den všechna roční období a to dokonce i několikrát za sebou - od sluníčka, přes zataženou oblohu, lehký déšť, kroupy až po padající sníh. A rovněž zde můžete občas zaslechnout kromě angličtiny, kterou zde všichni hovoří, také jejich původní národní jazyk, jímž je gaelština (irština). Přestože se v dnešní době tato řeč aktivně používá pouze v několika malých oblastech, tak je povinným předmětem na základní škole. Je to nutné z toho důvodu, jelikož každý občan Irska má právo na úřední materiály jak v angličtině, tak i v irštině. Co se týká výslovnosti, tak jsem také narazil na vtipné podobnosti s češtinou, např. /pošta/ znamená dítě a /slon/ je jejich pozdrav na rozloučenou. V čem se liší mše svaté? V místních farnostech jsem zažil, že se na drtivé většině mší svatých nezpívá a také že ministranti slouží prakticky jen v neděli a na velké svátky. Také v semináři ministruje pouze jeden bohoslovec a v neděli či svátky jen dva oproti čtyřem až sedmi bohoslovcům v našem semináři. Důležité je si uvědomit, že všechny rozdíly, na které jsem narazil, jsou součástí této kultury, a tak to pro domácí není nic zvláštního. Proto je také dobré srovnávat jak kladné, tak i méně pozitivní věci, a to jak z naší, tak i z jejich strany.

Snad jsem si za tento rok, který jsem v Irsku strávil, dostatečně uvědomil, co za poklady u nás v naší krásné zemi máme - člověk si začne vážit zcela běžných věcí - od běžného pečiva (zejména chlebů a rohlíků) přes tradiční české pivo a české ceny až po samotný český jazyk. Mohl bych vyjmenovávat dál, ale stačí to shrnout do pár slov - „doma je prostě doma“! To sice ano, ale vždyť domov nedělají pouze tyto věci, ale zejména lidé okolo. Sice bychom měli radost, že máme tyto předměty také v cizině, ale přece by to nebyla radost pravá a hluboká. Nikoliv něco, ale někdo by nám k této plnosti naší radosti chyběl - především ti, které máme rádi - na prvním místě naše rodina a pak přátelé. I když to s nimi není vždycky jednoduché, a i když nám často můžou dokonce lézt i na nervy, tak by nám přece jen chyběli a život bez nich by nikdy nebyl stejný.

Už nyní (zhruba půl roku od mého odjezdu) mi blednou místa, kde jsem strávil většinu tohoto období (včetně krásných míst, která jsem navštívil). Začaly ztrácet na živosti a blednout dokonce mnohem dříve než až nyní po půl roce. Ale naopak si pamatuji především lidi a všechno krásné a vtipné, co jsem s nimi prožil. Co z toho pro nás vyplývá? Že nejde ani tak o místa, kde žijeme, ale především o lidi, se kterými žijeme. Především pak ti, se kterými trávíme nejvíce času, kterých si vážíme, a které také máme rádi, se nám vryjí do srdce nejvíce. A až nám zmizí z očí - ať už kvůli tomu, že bydlí daleko od nás, či už bydlí (jak pevně věříme) v příbytcích nebeských, - tak budeme také překvapeni, že k nám stále promlouvají a to přímo v nás a skrze nás, totiž z našeho samotného nejvnitřnějšího jádra - ze srdce. Sami přece dobře víme, že náš Pán se narodil ne kvůli krásným místům - „7 divům světa“ - ale kvůli nám samotným! O pár let později nekráčí po izraelské zemi, neuzdravuje, nepovzbuzuje, nehlásá radostnou zvěst kvůli hradům, zámkům, zlatu, které se třpytí, ale opět jen a jen kvůli nám. Važme si všech lidí, kteří jsou kolem nás, protože v každém z nich je vždy alespoň kousek dobra. My jen musíme mít odvahu to dobro v nich neúnavně hledat, pozvedat z bahna a špíny, očišťovat je a přinášet na světlo. Nemusíme mít strach, protože On nás na to nikdy nenechá samotné, ale sešle nám pomoc v podobě svého svatého Ducha. Proto s důvěrou v Jeho pomoc přeji nám všem, ať se nám to daří čím dál víc.

                                                                                         Tak hurá „do práce“, která je naším životem!

               S přáním všeho dobrého,

                                                                          Jiří Šůstek

Na závěr vám sem přikládám malou ukázku a zároveň důkaz proč je Irsko nazýváno zeleným ostrovem aneb 9 fotek po jednotlivých měsících od konce září do konce května.