13. srpen 2018

Prázdninový čas bude brzy chtě nechtě za námi a mnozí z nás se rozprchnou do světa za studiem či za prací. Přijde řada všedních dní se svými starostmi, zatěžkaných tíhou rozhodování či odpovědnosti. A dřív či později se v tom možná budeme zase plácat a možná si i naříkat. Nad světem, nad nynější dobou, nad vlastním osudem, nad svým okolím, nad svými poměry... Kdo bude naříkat hodně, zřejmě brzy zahořkne či dokonce rezignuje. Kéž nás to nepotká! Chceme-li stoupat na pomyslné cestě k nebeskému království, je třeba myslet na to, že se cesta vine často i hlubokými roklemi. Holt, kdo chce stoupat k cíli, musí počítat i s občasným klesáním...

Když už na své životní cestě klesáme k nějaké takové temné rokli, mějme odhodlání zdolat tuto etapu na trati života a nebuďme skleslí. Naději máme přece v Kristu, který sám prožil lidský život i s jeho bídou, žalem a úzkostí, a proto nám rozumí. I po svém ukřižování klesal... Do podsvětí. Sestoupil do nicoty, aby třetího dne vstal z mrtvých k oslavenému životu. Příklad nezdolného entuziasmu v těžkých okamžicích života máme zase v mnoha světicích či svatých. Jaké životní eskapády prožil například sv. Maxmilián Kolbe! Těžce nemocen tuberkulózou mohl svůj život prožít v tichosti kláštera či klidu plicního sanatoria. Nikdo z jeho představených nebo blízkých by mu asi nic nevyčítal. Dalo by se říci, že od něj nikdo z lidí asi nic velkého nečekal. Vždyť jako františkán neměl ani žádné prostředky či majetek k rozvoji těch velkých projektů, které se mu honily hlavou. Měl jen svou bystrou hlavu, neochvějnou víru a churavé tělo. To všechno však stačí k tomu, aby s Boží pomocí a s vervou sobě vlastní začal vydávat vysněný časopis. Osud časopisu i sebe samého totiž sv. Maxmilián vkládá do rukou Neposkvrněné Panny Marie a to se pak dějí věci! Mají ho možná za snílka, rebela, odpadlíka či šílence, ale dílo se daří. Kolikrát umdlévá a ztrácí síly, přesto buduje neuvěřitelné dílo. Jak víme, založí a vystaví s bratry v řeholi klášterní městečko a šíří evangelium nebývale moderním způsobem prostřednictvím tiskové misie. Přitom několikrát pro svou nemoc končí vysílen v sanatoriu, v horečkách a v zuboženém stavu... Ale ani to mu nezabrání, aby se vydal na misii do Japonska. Neúnavnost a vitalita sv. Maxmiliána je nepochybně dána jeho plným odevzdáním se Panně Marii, pokorou a naprostou důvěrou k ní a Hospodinu.

Bylo by nádherné, kdybychom si tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným problémům dokázali připomenout třeba právě sv. Maxmiliána, který tak "nečekaně", veden příkladnou láskou a úctou k Panně Marii a navzdory svým poměrům, vybudoval neuvěřitelně rozsáhlé dílo. Nedal se odradit "dobrými" radami, obavami o své zdraví a život, náročností překážek, nedostatkem prostředků, vlastními slabostmi ani strachem z neznáma. Zkusme být také takoví. Bůh Otec nechce, aby jeho děti seděly s rukama v klíně někde v koutě. Nabádá nás a touží, abychom byli evangelním světlem, solí a kvasem. A k tomu je třeba napnout síly a chytnout vítr do plachet, nikoliv podřimovat někde v pozadí! Ať se nám tedy všem daří, kráčíme životem s hlavou odhodlaně vztyčenou a v uších nám zní ono Kristovo: "Nebojte se!"