22. srpen 2017

Téměř jako Robinson

Přestěhoval jsem se do svého prvního bytu, vyprávěl mladý muž. Byl to starší dům, který procházel opravou. Ozval se mi pan předseda SVJ a ptal se, který je můj zvonek, aby na něj umístili mé jméno. Problém byl, že se v domě neustále měnili jeho obyvatelé, nebylo jasné, který zvonek je můj, sice měl jsem některé vytipované, ale jistý jsem si nebyl. Nakonec mi pomohl mobil a hodinky. Záhadu jsem vyřešil a zvonek jsem označil.

Pokud se člověk dostane do úzkých, najde si způsob jak lze problém vyřešit. Mnohdy pomůže moderní technika, či technologie. Na mysl mi vyvstala otázka, zda bychom neměli méně spoléhat na své schopností a moderní technologie a spíše prosit o pomoc, abychom zvládali prožít svůj život v souladu se záměrem Tvůrce. Tedy abychom byli jeho obrazem.

Děti mluví pravdu

Jiříku, prosím Tě, mám u tebe ve skříňce kapesník, požádala synovce jeho teta. Jiřík někde sáhl, vytáhl klíček a odemkl skříň. Teta si vzala kapesník a Jiřík zamkl a klíček schoval. Co to děláš, ptala se teta. Víš, mám tam schované mlsky, tak aby mně je ségra nevybrala. Když něco chce, tak mi musí dát korunu. To není správné, že se nedělíš se sestrou, napomínala přísně teta svého malého synovce. To tak není, každý máme stejně, já si to šetřím a ona ne. Tak se ji snažím vychovávat, aby jí mlsky déle vydržely... Hájil se Jiřík a neměl daleko k slzám.

Touha po správném jednání je dána do srdce každého člověka, již dítě se snaží a touží, aby vše kolem něj bylo v souladu se spravedlností a v rovnováze. S přibývajícím věkem často odkládáme tato "zlatá pravidla" a stáváme se někdy jinými lidmi. Občas někdo podotkne, ty jsi úplně jiný a nás se toto hodnocení ani nedotkne, spíše jsme k němu imunní.

Otcové pouště odcházeli do ústraní, aby se oprostili, od toho všeho čím nás může svět změnit a "převychovat". Každý máme svobodu, která je nám dána, využijme ji tedy. Zvlášť v této době dovolených a prázdnin a ptejme se sami sebe, kdo jsme, kam kráčíme, jaké máme priority, jak se chováme ke svému okolí a také se pokusme odpovědět, jak se na nás dívají nejen naši nejbližší, ale také kolegové, podřízení a nadřízení. To co zjistíme, nás může nejen překvapit, ale možná i zachránit z pohodlné cesty na níž přestáváme vnímat, to co vidíme a řítíme se do propasti...

Jako měla babička

"Sestřičko, máte tak krásně upravené vlasy, spletené vlasy upravené do drdolku, stejně jako měla moje babička, když jsem k ní jezdila na prázdniny... Tak si představ, že ta paní mne srovnávala se svou babičkou a je mi teprve dvacetdva.“ Postěžovala si neteř, která o prázdninách vypomáhá v rehabilitačním centru.

Jako správná tetička chápu její rozhořčení, když ji srovnávali s babičkou. Na straně druhé je třeba se podívat i na to, co vše vyvolává vzpomínky na ty, kteří nám byli blízcí a možná již nejsou mezi námi a právě pohled na běžné věci nám přinese ty krásné vzpomínky a přenese nás možná zpět do doby, kdy nám bylo krásně ...

Buďme vděčni za tyto okamžiky, jsou to takové bonbonky radosti, kterými jsme obdarováni. Třebas je to upozornění na to, že moje babička byla babičkou na sto procent a já jsem babičkou, pouze na hodiny... Možná, že jsem tak zaměřená na svou práci a problémy, že zapomínám na své blízké, které nemám čas navštívit, pohovořit s nimi nebo se zastavit na hrobě svých blízkých a zapálit svíčku. Přece poznámku své kolegyně, že na hřbitov se chodí pouze o dušičkách nemůžu brát vážně...

Max Kašparů:

Bezduchá rutina a dril bez invence jsou motorem každého vztahu.

Vztahu člověka k Bohu, člověka k člověku, člověka k profesi.

Křesťan má být tím, který nečeká, co mu tyto vztahy přinesou,

ale každé ráno má vymyslet, co do nich vloží