12. listopad 2019

17. listopad jsem poprvé začala vnímat na střední škole, neboť do Svátku studenstva jsme vždy v rámci tělesné výchovy běhaly na stadionu. Chladné a sychravé počasí nás moc nepřesvědčovalo o významu běhu pro naše dobro.

Když jsme se v roce 1989 vrátili ze svatořečení sv. Anežky z Říma, byl to právě 17. listopad, který změnil naše životy… a stal se následně státním svátkem. Sv. Anežka vyměnila své postavení princezny, za službu všem potřebným. Ukázala nám, že život podle evangelia může žít každý, je však na něm samotném, jakou cestu si zvolí. Přesto, že smířila svého bratra a synovce, čímž byla naše země uchráněna mnohého utrpení, byla brzy po své smrti uctívána jako světice, cesta ke svatořečení však trvala téměř 700 let.

Letošní 17. listopad si budeme připomínat jako 3. světový den chudých. Mám za to, že i naše světice Anežka, kterou si právě v těchto dnech připomínáme, nás jistě přiměje k malému zamyšlení, kdo jsou chudí kolem nás a jak jim můžeme pomoci.

Sv. Otec František napsal již 13. června 2019, na svátek svatého Antonína z Padovy Naděje ubohých nezajde navždy. Toto Poselství je určeno ke 3. světovému dni chudých, připadající na 17. listopad 2019. Zaujaly mne následující myšlenky:

Ekonomická krize nezabránila početným skupinám lidí, aby se obohatily, což se ukazuje jako tím více anomální, čím více se na ulicích našich měst rukou dotýkáme značného počtu chudých, jimž chybí to podstatné a kteří jsou často utiskováni a vykořisťováni. Na mysl se vracejí slova apokalypsy: „Řekneš: ‚Jsem bohatý, mám všeho dost, nic nepotřebuji‘ – a nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný, chudý, slepý a nahý“ (Zj 3,17). Staletí ubíhají, ale situace bohatých a chudých zůstává neměnná, jako by nás dějinná zkušenost ničemu nenaučila. Slova žalmu se tedy netýkají minulosti, ale naší přítomnosti vystavené Božímu soudu.

Jak zapomenout na lidi bez domova a na sociálně vyloučené, kteří krouží ulicemi našich měst? Kolikrát vidíme chudé na skládkách, kde sbírají plody skartace a přebytku, aby našli něco k jídlu a něco na sebe! Oni sami se stali součástí lidské skládky a zachází se s nimi jako s odpadky, aniž by komplicové tohoto skandálu byli zasaženi jakýmkoli pocitem viny. Chudí jsou často posuzováni jako příživníci společnosti a neodpouští se jim ani jejich chudoba.

Neexistuje pro ně žádný sociální fond nebo podpora, nemohou si dovolit ani onemocnět. Žalmista popisuje se syrovým realismem postoj bohatých, kteří okrádají chudé: „Číhá v úkrytu, aby lapil ubožáka (…) a vtáhne ho do své sítě“ (srov. Žalm 10,9).

Situace, kterou žalm popisuje, je zabarvena smutkem kvůli nespravedlnosti, utrpení a strastem, jež postihují chudé. I přesto nabízí krásnou definici chudého. Je to ten, kdo „důvěřuje v Hospodina“ (srov.v. 11), protože má jistotu, že nebude nikdy opuštěn. V Písmu je chudý člověkem důvěry! Autor posvátného textu rovněž předkládá důvod této důvěry: on „zná Hospodina“ (srov. tamtéž) a výraz „znát“ v biblickém jazyku znamená osobní vztah zalíbení a lásky. Stojíme před skutečně úchvatným popisem, jaký bychom nikdy nečekali. To však nevyjadřuje nic jiného než velikost Boha, když se On nachází před chudým. Jeho tvořivá síla překonává každé lidské očekávání a realizuje se v tom, že „si vzpomíná“ na konkrétního člověka (srov. v. 13). Právě důvěra v Hospodina a jistota, že člověk nebude opuštěn, odkazuje k naději. Chudý ví, že Bůh ho nemůže opustit, a proto žije stále v přítomnosti Boha, který si na něho vzpomíná. Jeho přítomnost přesahuje současný stav utrpení, aby vytýčila cestu osvobození, jež proměňuje srdce, protože mu poskytuje pomoc v jeho nejhlubším nitru.

Popis Božího působení ve prospěch chudých je stálým refrénem Písma svatého. On je tím, kdo „naslouchá“, „zasahuje“, „chrání“, „obhajuje“, „vykupuje“, „zachraňuje“… Chudý v podstatě nikdy nemůže při své modlitbě shledat Boha jako lhostejného nebo mlčenlivého. Bůh je ten, kdo nastoluje spravedlnost a nezapomíná (srov. Žalm 40,18; 70,6); je pro něj naopak úkrytem a neopomene přijít mu na pomoc (srov. Žalm 10,14). Můžeme vybudovat mnoho zdí a zavřít na závoru všechny vchody, abychom se klamně cítili bezpeční se svým bohatstvím na úkor těch, kdo stojí venku. Nebude to tak navždy. „Den Hospodinův“, jako ho popisují proroci (srov. Am 5,18; Iz 2-5; Jl 1-3), zničí bariéry vytvořené mezi zeměmi a nahradí zpupnost několika solidaritou mnohých. Situace sociálního vyloučení, která utlačuje miliony lidí, již nemůže trvat dlouho. Jejich výkřik roste a zasahuje celou zemi. Jak psal otec Primo Mazzolari: „Chudý je trvalým protestem proti našim nespravedlnostem; chudý je skladem výbušnin. Když zapálíš oheň, svět vybuchne.“

Sociální povznesení chudých není úkolem, který by nepatřil k hlásání evangelia, ale naopak je projevem realismu křesťanské víry a její historické hodnoty. Láska, která dává život víře v Ježíše, nedovoluje jeho žákům, aby se uzavírali v dusivém individualismu skrytém v segmentech duchovní intimity bez jakéhokoli vlivu na sociální život (srov. apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 183).

Nasazení křesťanů u příležitosti letošního Světového dne chudých spočívá především v běžném každodenním životě a nezakládá se jen na iniciativách pomoci, které jsou také chvályhodné a potřebné, ale mají vést k tomu, aby u každého zvýšily plnou pozornost, kterou má věnovat každému člověku nacházejícímu se v nouzi. „Tato láskyplná pozornost je počátkem pravé starosti“ (tamtéž, 199) o chudé při hledání jejich skutečného dobra. Není jednoduché být svědky křesťanské naděje v podmínkách konzumní a skartační kultury neustále zaměřené na růst povrchního a prchavého blahobytu. Je zapotřebí změnit mentalitu, abychom znovu objevili to potřebné a hlásání Božího království aby nabývalo na konkrétnosti i účinnosti. Naděje se sdílí také skrze útěchu, která se poskytuje doprovázením chudých, ne v nějaké chvíli nabité nadšením, ale úsilím, které pokračuje v čase. Chudí nezískají pravou naději, když nás uvidí spokojené, protože jsme jim věnovali trochu svého času, ale tehdy, když v naší oběti rozpoznají skutek nezištné lásky, která nehledá odplatu.

Odložme rozdělení, která pocházejí z ideologických nebo politických vizí, hleďme na to podstatné, co nepotřebuje mnoha slov, ale láskyplný pohled a podanou ruku. Nezapomínejte, že „nejhorší diskriminací, kterou chudí trpí, je nedostatek duchovní pozornosti“(tamtéž, 200). Chudí potřebují především Boha a jeho lásku zviditelňovanou svatými lidmi žijícími vedle nich, kteří jednoduchostí svého života vyjadřují a nechávají vyjít najevo sílu křesťanské lásky.

Bůh používá mnoha cest a nekonečného počtu nástrojů, aby se dostával k srdci lidí. Chudí se k nám přibližují zajisté i proto, že jim rozdáváme potravu, ale to, co skutečně potřebují, je víc než nabízené teplé jídlo nebo bageta. Chudí potřebují naše ruce, aby se cítili povzneseni, naše srdce, aby znovu pocítili vroucí cit, a naši přítomnost, aby překonali samotu. Prostě potřebují lásku.

Podmínka stanovená učedníkům Ježíše Krista, aby se stali důslednými evangelizátory, spočívá v rozsévání viditelných znamení naděje. Všechna křesťanská společenství a všechny, kdo vnímají potřebu přinášet naději a útěchu chudým, žádám, aby se zasadili o to, ať Světový den chudých posílí u mnoha lidí vůli účinně spolupracovat na tom, aby nikdo nepociťoval, že mu chybí blízkost a solidarita. Kéž nás provázejí slova proroka ohlašujícího odlišnou budoucnost: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“ (Mal 3,20).

Pokud pozorně projdeme jednotlivé myšlenky Poselství Sv. Otce, určitě budeme štědří při nedělní sbírce určené Charitě pro její práci. Prostřednictvím všech jejich projektů, mohou mnozí potřební poznat solidaritu, překonat samotu a dojít k poznání, že člověk může vykonávat svou práci s láskou a úctou ke všem, kteří tuto službu přijímají.