30. říjen 2014

Očima jednoho z účastníků výpravy - 1. část

Nejdříve k účastníkům: kromě Halenkovických byli v autobusu poutníci také z Luhačovic a dalších míst Gottwaldovska, dále dvanáct z Brna. Dva Pardubičtí a jeden - P. Josef Zlámal z Hrubého Jeseníku na Nymbursku. Duchovní péče byla dále v rukou o. Baslera z Luhačovic. Zájezd vedl tandem Ing. Miriam Horáková – Ing. Jiří Šůstek. A vedl jej perfektně, stejně jako bez chyb a potíží točili volantem oba řidiči ČSAD Gottwaldov. Velký nápis: POUŤ DO ŘÍMA, skupina 722.

Čtvrtek 9. listopad 1989 – den první

Autobus vyjíždí ve 2 hodiny ráno, sbírá účastníky po obcích kolem Luhačovic. Do Mikulova, kde nastupuje brněnská a pardubická část poutníků, přijíždí v 5:45 h, s více než hodinovým zpožděním. Mlha. Brňáci přespali v hotelu Pálava ve dvoupokojovém "apartmá" 2 x 7 lůžek. Zastávka na hranicích trvala necelou hodinu, asi do 7:15. Potíže žádné, celník zhurta sděluje, že jsme již 69. autobus během noci. Zda to byla pravda, nevíme. S modlitbou vjíždíme do Rakouské republiky. Po chvíli projíždíme Vídní a bez zastávky míříme k Mariazell. (Nezmiňuji se samozřejmě o zastávkách kratičkých a hygienických).

V poutním místě, drahém všem věřícím našich jižních sousedů, ale i mnoha našim rodičům zahajujeme pouť mší svatou. Bohoslužby byly vždy koncelebrované, na hlavním místě a u homilií se oba kněží střídali. V Mariazell následovala prohlídka baziliky, pozornost hrobu kardinála Mümzentiho. Dlouho jsme však v Mariazell nevydrželi. Byla tam citelná zima – v bazilice i venku. Ležel tam již sníh, voda kolem kostela před mrazem zavřená. Odjezd ve 13:30 h.

Postupně se rozpršelo, okolní zalesněné, jistě pěkné hory se oblékly do mlhy a nepřitahovaly pozornost. Do Mariazell jsme zpívali písně mariánské, nyní se učíme píseň ke sv. Anežce. Jedeme nonstop přes Graz na hranice do Villachu – Tarvisia. Přejíždíme do Itálie bez problémů (čekání asi půl hodiny). Po večerní modlitbě většina účastníků usíná, jedeme nonstop do Mestre-Benátek. Pod horami mlha opadla a tak nás bájná Venezia uvítala zdáli žáří světel.

Na parkovišti u nádraží zastavujeme něco před 23. hodinou. Po návštěvě nádražních hyg. zařízení pak společně pochodujeme uličkami usínajícího města. Zdoláváme bezpočet mostů a schodišť, obdivujeme staré paláce a děsíme se zchátralosti mnohých z nich. Těsně před půlnocí se skupina, roztrhaná na několik částí, přiblížila k náměstí sv. Marka. Mouřeníni tloukli do zvonu a probudili několik spících holubů. Náměstí bylo obstojně osvětleno, stejně jako celé město, jen moře bylo temné. Po chvilce obdivu nad krásou katedrály i dóžecího paláce běžíme udělat snímek i na mostě vzdechů a pak již pokročilá hodina velí k rychlému návratu. Jdeme zase jinou cestou, abychom obdivuhodné město na lagunách poznali co nejlépe. Je vlahá noc, zdraví nás gondoliéři a jsme nabiti dojmy prvního dne pouti.

Nikdo se neztratil, nasedáme a vyjíždíme v 1:30 h směr Padova. Benátky za námi opustili i poslední majitelé bister a město ovládly černé, přítulné kočky. Bylo jich tam neurekom...