3. červenec 2018

A je to tady! Začalo léto a tím i prázdniny! Čas odpočinku, dovolených, táborů, prostě vždy je to tak nějak uvolnění se z osidel stereotypu. Věřím, že každý si v létě nalezne to své a dokáže načerpat sil do dalších dní. A pokud má někdo o prázdninách něco ztratit, ať je to jen ostych z bližních, malověrnost a zbytečné obavy. Ztratíte-li kdo věci časné, např. hodinky či řetízek při koupání, ať ho na přímluvu sv. Antonína naleznete. (Nebo bude přece jen lepší, když je nalezne ke své radosti potřebnější než vy sami?) Odraná kolena nechť vám zhojí čerstvý vzduch a slunce svit, nebojte se, zas budete fit.

Hlavně se během léta neztraťte vy sami v hluku světa! Jen pro jistotu… Vězte, že když už se tak stane, Hospodin poslal svého jediného Syna právě proto, aby nalezl a zachránil to, co bylo ztraceno. Hm, může pak být někdo šťastnější než křesťan, který má jistotu, že je o něj nanejvýš dobře postaráno? Že je milován a má účast na spáse světa? Jenom abychom si rozuměli... Když mluvím o spáse, myslím přitom spásu jako něco nezaslouženého, jako skutečný dar. Spása jako přijímaná Boží láska zahrnující v sobě velkorysé milosrdenství a věrnost člověku (obrazu Božímu). Spása, která není podmíněna vlastní dokonalostí, zásluhami či projevovanou zbožností. Spása jako dar, který je nutno přijmout. I brát se musí umět...

Dost často něco neumíme, něco pokazíme, uděláme přešlap. Co na tom, Hospodin nás miluje i tak, ale prostřednictvím svědomí vnímáme, že naše skutky nebyly úplně „košer“. A zase je tu důkaz slovy nepostižitelné Boží lásky! Hospodin nám nabízí odpuštění, sejmutí břemene tížícího svědomí. Je to nabídka svátosti smíření. Bůh je v ní jako otec vyhlížející návrat marnotratného syna... Čeká s otevřenou náručí, nabízí odpuštění a zve nás ke své hostině. Nechme si odpustit! A odpusťme také sami sobě! Je-li nám Hospodinem odpuštěno, je třeba odpustit i sám sobě (a sobě navzájem). Nevycházet ze zpovědnice frustrován tím, že skrze svou slabost jsem hřešil, hřeším a zcela určitě také hřešit budu. Ani otec v podobenství o marnotratném synu nenechal svého syna lkát nad svou ubohostí, ale ho objal, nastrojil a přivedl ke svému stolu, aby hodovali. Radost z návratu a usmíření, prožívání onoho "tady a teď" se stalo důležitějším než bolavá minulost či nejasná budoucnost.

Kéž se i my naučíme vnímat svou hodnotu v Božích očích, umíme odpouštět sami sobě (i sobě navzájem) a neztrácíme to podstatné...

Ehm, nechci rušit v dalších úvahách, ale mohu-li být tak smělý... Netušíte náhodou, kam se poděl náš nafukovací člun?