23. červenec 2016

Nejsem žádný monarchista, ale musel jsem zamáčknout slzu v oku při pomyšlení, jak by to bylo nádherné, kdyby uherská nížina se svými krásami patřila stále mezi země naší vlasti. Ač bylo c.k. mocnářství možná zpuchřelé, co do směsice národů a pestrosti krajin bylo dozajista výjimečné!

Ano, naše letošní dovolená patřila Uhrám. Vyjeli jsme za kuropění vstříc milovaným pochutinám jako "marhapörkölt" a "gulyásleves". Přiznám, že po jejich požití nikdy nepohrdnu pořádným douškem výborného "fehérbor" říznutého vychlazenou sodou (ano, ti zkušenější poznávají tzv. vinný střik). Jízda po slovenských a maďarských silnicích k Balatonu vás rozhodně neuklinbá. Zpočátku se ještě výmolům vyhýbáte, posléze je s trpkým úsměvem projíždíte a trpíte přitom spolu s tlumiči. V širých uherských pláních poznáte, jaké to je ocitnout se v zemi, kde nerozumíte nikomu ani slovo a nejste schopni z nápisů vývěsních štítů dovodit, zda zde koupíte pračku nebo chleba. Ač vybaven letmou znalostí světových jazyků, cítí se zde našinec poněkud ztracen. Přesto konstatuji, že domluva je možná dle zásady "kdo chce, ten se domluví vždycky".

Po příjezdu na místo rekreace a vybalení zjišťujeme, co všechno nám chybí. Cestou si v autě každý hlídal přítomnost svého souseda na sedadle, takže jsme naštěstí aspoň všichni, když už jsme doma zapomněli nafukovací člun. Balatonem se holt budeme muset pouze brodit... Po zkušenostech s opalovacím krémem UV faktor 50, díky němuž jsme v minulosti přijeli od moře bledí, budíce dojem značné neduživosti, užíváme prostředky s UV faktorem 30. V mém případě však raději pouze 15, abych nemusel svou přítomnost u Balatonu dokazovat nedůvěřivým kolegům v práci rodinnými fotografiemi. Na nedělní ranní mši v místní kapličce se nás sejde do třiceti a mnozí musí zůstat pro nedostatek místa před kaplí. Co se zde odehrává je nám známé, ale ze slov kněze rozumíme jen obratu  "Jezuš Kristuš" a "Ferenc Pápa". Přesto cítíme, že jsme tu doma, mezi svými...

Hlady a žízní rozhodně netrpíme, pohostinnost a uctivost místních je příkladná. Dobroty zdejších kuchařek budou u mne na dlouho nezapomenuty. V závěru pobytu počítáme ztráty. Kromě utracených peněz máme na kontě děravé koupací lehátko, můj rozpadlý sandál a jedny zničené dětské kraťasy. Újmy na zdraví jsou naštěstí pouze v podobě odřených kolen dětí a štípanců od komárů.

Zpáteční cestou proletíme Bratislavu i s jejím dómem sv. Martina, kde právě oddávají slavnou slovenskou tenistku. Na děvínském hradě je náš syn pasován ve jménu sv. Jiří a sv. Martina přítomnými šermíři na rytíře (už totiž umí hrát šachy, což je jeden z předpokladů pro dosažení tohoto titulu). Tak snad na nás teď nebude hledět z patra. Po opláchnutí vodou z Dunaje, mísící se tu s vodami naší Moravy, se můžeme vydat zpátky domů.

S odstupem pár dnů pak doma říkám zasněně při vzpomínce na Uhry: "Bylo to krásné..." "Ale moře je moře!“, dodává okamžitě pohotový syn a raději mizí z dosahu mých paží tušíce, že by tento dovětek nemusel zůstat bez odezvy. Ale nestane se nic... Nebyl jsem co do vděčnosti nikdy o moc lepší. Tak to dnes zkusím napravit.

Chci ti Pane za nás všechny říci to prosté… DĚKUJI!