22. února 2016

Setkání se svatým Mikulášem

Čas plyne rychleji než voda v řece. Zdá se, že už je to dávno, co jsme prožívali ony sváteční vánoční dny a nemohli se s dětmi dočkat, až se setkáme se svatým Mikulášem. Jak jsem se však sama přesvědčila, pro mnohé vzpomínky na toto období zůstávají stále živé a v mysli zanechávají nesmazatelnou stopu.

V naší vesnici se můžeme se slavným biskupem a jeho neméně známou družinou andělů a čertů vidět hned několikrát. Jejich putování po vsi končí právě v kostele sv. Josefa. Zde se pravidelně, jedenkrát za rok, zúčastní dětské mše. Ne jinak tomu bylo i na sklonku loňského roku. Otec Bohumil vzácnou návštěvu tradičně přivítal fanfárou na trubku. Poté následovalo společné setkání tváří v tvář dětí s důstojným hostem, který pochází až z daleké Itálie.

Co se odehrávalo v dětských dušičkách při tomto nevšedním setkání, bylo možné číst z jejich tváří. Některé zatínaly zuby a přemýšlely, zda-li sv. Mikuláš opravdu ví o všech "rošťárnách", které se jim podařilo během roku napáchat, jiné se spokojeně usmívaly, neboť věděly, že nemají co skrývat. V Mikulášově doprovodu nechyběl čert, který poctivě dohlížel na výčet hříchů jednotlivých přítomných. Některým při zpytování svědomí ukápla i slzička. Nakonec byly VŠECHNY děti anděly odměněny čokoládovým kalendářem. Ten jim pak po celou adventní dobu setkání s Mikulášem připomínal a den po dni pomáhal svými ukrytými pamlsky překonávat dlouhé čekání na příchod Ježíška.

O vzpomínku na setkání s Mikulášem jsem poprosila svého osmiletého syna. Pod tíží jeho dalších zážitků z vánočního období jsem od něj nečekala rozsáhlejší odpověď. Ale neuvěřitelně mě překvapil – nejen, že se zasnil nad myšlenkou na mikulášskou nadílku v kostele, ale připomenul mi také dva příběhy, které s sebou slavnostní večer přinesl. Oba příběhy se mu vryly do paměti.  K prvnímu vyprávění si otec Bohumil přizval na pomoc své dvě kamarádky sestřičky želvičky. Dětem pověděl jejich narozeninový příběh. Od babičky dostaly dort a od dědečka míč. Bez zaváhání přijaly míč a běžely na zahradu si s míčem hrát. Babička s dědečkem ale zesmutněli. Želvičky si toho všimly a uvědomily si, jakou udělaly chybu. Zapomněly za oba dárky poděkovat. Samozřejmě svoji velkou chybu ihned napravily.

Druhý příběh dětem vyprávěl sám sv. Mikuláš. Zmínil se o starém pánovi, který dostával každý rok na Vánoce poštou ty nejkrásnější dárky. Pošťák, který mu je doručoval, se zajímal, proč dárky nikdy nerozbalil. Na to mu stařec odvětil: "Vím, co v těch dárcích je – jsou drahé a krásné, ale jediné po čem toužím, je pozvání od mé dcery ke společnému štědrovečernímu stolu." Pošťák pobízel dědečka, aby je přece jen rozbalil, ale on to odmítl. V jeho srdci byla jediná touha po společném setkání.

Děti samy musely přijít na to, co v obou příbězích lidé postrádali.

Dnes se nacházíme v období hluboce po Vánocích a mnohé z překrásných dárků už leží nehybně v koutě. Avšak dary v podobě lásky a hřejivého slova nikdo z nás do kouta neodloží. A můžeme je rozdávat i přijímat každý den.