24. březen 2018

Ve starozákonní knize Daniel (DAN 3) se dočítáme o osudových chvílích Šadraka, Mešaka a Abed Nega, kteří odporujíce Nabuchonodozorovi v uctívání zlaté sochy, spolehli se na Hospodina a "… neuposlechli králova příkazu a vydali své tělo, spíš než by sloužili nebo se klaněli jakémukoli jinému bohu než Bohu svému". *

Nad jejich vírou a při pohledu na ně, živoucí v rozpálené peci, se Nabuchonodozora zákonitě zmocnil údiv. Žasnout můžeme i my současníci, nakaženi malověrností. Šadrak, Mešak a Abed Nego dokázali VYDAT SVÁ TĚLA, tedy obětovat svůj časný život na tomto světě proto, ABY NEZTRATILI SVÉHO BOHA. O pevnosti, ryzosti a zakořenění jejich víry není třeba po zbytek věků pochybovat. Nezbývá nic jiného, než v dobrém smyslu toho slova – závidět.

Dějiny se dál ubíraly svou cestou, dokud nedozrál čas pro příchod Mesiáše. Už samotné tajemství Božího vtělení v Ježíši Nazaretském, je od prvopočátečního andělského zvěstování Panně Marii radostným důkazem neuvěřitelné, nepochopitelné a neuchopitelné Boží lásky k člověku. Ta je dovršena na kříži, tyčícím se mezi nebem a zemí. Na kříži zbroceném krví, kde visí zmučené a potupené Ježíšovo tělo. Je to tělo, které Ježíš dokázal dobrovolně vydat v oběť. Ježíš jako Boží Syn obětoval svůj časný život na tomto světě proto, ABY BŮH NEZTRATIL ČLOVĚKA. V Ježíšem ustanovené eucharistické oběti, se jeho vydání opakuje dnes a denně na obětních stolech našich kostelů… ABY BŮH NEZTRATIL ČLOVĚKA.

Kdo v Ježíše věří, i kdyby zemřel, bude žít navěky. Ježíšova smrt na kříži, jeho vydání se pro nás, aby mohl být třetího dne oslaven, je směrovkou vedoucí nás k té pravé cestě životem. Cestě, u níž máme jistotu, že se na ní Bohu neztratíme. S vírou v Ježíšovo zmrtvýchvstání a návrat do jedné podstaty s Otcem, pak můžeme být oprávněně plni naděje, že i o nás hovoří verše žalmu 116 a budeme jednou "kráčet před Hospodinem v zemi živých".

*dle překladu Jeruzalémské bible, vydané v roce 2010 Karmelitánským nakladatelstvím