3. duben 2016

Ačkoliv je velikonoční období dlouhé, hlavní část Velikonoc jsme již prožili. Člověk si tak může říci, po kolikáté už a kolikrát mi toho bude ještě dáno? Může bilancovat, co mu postní období dalo a vzalo. Může se zamyslet i nad prožitím svátků samých. Nad jejich duchem, atmosférou a významem. Já si letos kladu coby laik otázku, která napadne mnohé při pohledu kolem sebe. Proč stojí Velikonoce přece jen jakoby ve stínu Vánoc, ačkoliv jsou pro život křesťana dalece významnějším okamžikem?

Proč vůbec nejsou Velikonoce celospolečensky přijímány tak nadšeně jako Vánoce? Proč jsou Velikonoce pro většinu lidí jen jarním volnem k dobru? Proč se hlavní křesťanský svátek potýká s všeobecným a bližším nezájmem a nepochopením, na rozdíl od Vánoc? Co je špatně nebo co my sami děláme špatně, že na Vánoce se těší snad každý, bez ohledu na svou víru a k Velikonocům vzhlíží oproti tomu jen hrstka "zasvěcených"?

Odpověď není jednoduchá, mám pocit, že i nejeden věřící bere za sváteční čas daleko více Vánoce než období Velikonoc. Čím to bude? Je zimní čas dlouhých večerů vhodnější ke zklidnění a tichu svátečního okamžiku? Považujeme narození dítěte za významnější okamžik než chvíli sebeobětování se za druhé? Slyšíme neradi o utrpení a smrti? Neumíme se náležitě ponořit do představy a prožitku bolestné oběti? Nemáme pro spoustu jiných věcí na jaře na Velikonoce už prostě čas? Chybí nám na Velikonocích tradice vzájemného obdarovávání jako je tomu v případě Vánoc? Je nám bližší sentimentální návrat do vzpomínek na dětství či časů narození vlastních dětí v průběhu Vánoc, než úvahy nad naší budoucností nutně orámované vlastní smrtí? Je oslava smrti a zmrtvýchvstání něčím, co se nehodí současnému kultu mládí a úspěchu? Jsou Velikonoce neprodejné z pohledu marketingu obchodních řetězců? Nejsou svým obsahem tolik zajímavé pro cílené vykradače našich peněženek v podobě reklam, slevových akcí a výprodejů? Je Ježíš visící zmučený na kříži méně atraktivní než coby roztomilé děťátko v plenkách? Je usebranost a ztišení se opovrženíhodné v porovnání s nevázaným veselím a bezbřehým konzumem čehokoliv a v jakékoliv míře? Je smrt něco o čem se nemluví a co se nepřipouští nebo nepřipomíná? Je sebeobětování pro druhé směšné nebo je přímo psychiatrickou diagnózou? Jsou Velikonoce neúměrně duchovně náročnější než Vánoce? Není kamenem úrazu nedělní zmrtvýchvstání Krista, které musí uchopit již pouze pevná víra každého z nás? Neznepokojuje nás sama Kristova oběť a jeho nároky kladené vůči svým následovníkům? Nezavazuje nás příliš Kristova oběť a není tedy jednodušší ji vytěsnit? Jsme ve své víře skutečně šťastní natolik, že dokážeme spontánně slavit události liturgického roku?... Kdo vlastně jsme a kam jdeme?

Otázek spousty, odpovědí málo. Avšak prostoru pro rozjímání o nás samých, o zmrtvýchvstalém Kristu, jeho zaslíbeních a milosrdenství Otce, kterého se nám tím dostalo, je tu nekonečný oceán…