13.duben 2024

Když zavolal otec Tomáš a požádal, abych zastoupila paní Režnou, která ochuravěla, netušila jsem, že mé zastoupení bude na dlouhou dobu. Při kostelnické službě se snažím konat tak, aby bylo, pokud možno vše řádně připraveno na slavení mše svaté. Jistě se občas objeví nějaká nedokonalost, ale jsem pouze člověk, nikoliv naprogramovaný model umělé inteligence. Letošní Velikonoce, byly již čtvrté, které jsem prožívala „z druhé strany oltáře“ a také s poznámkami a trochou obav, aby vše bylo tak, jak má být. Aby obřady ve své výjimečnosti byly krásné a odrážely okamžiky spojené s utrpením Pána Ježíše a Jeho slavným Vzkříšením.

V tyto dny jsem objevila tři témata, které vyžadují naši laskavost, kterou prokazujeme našemu Spasiteli. Není to něco, čeho by se dožadovali ti, kteří přijali službu jakýmkoliv způsobem sloužit Bohu v místní církvi, tedy ve farnosti. Jaké laskavosti mám tedy na mysli, o které bych Vás všechny chtěla požádat?

1. Laskavost -  pozdrav

Když se postavíte ke vchodu do kostela, každý příchozí, který není „turistou nebo návštěvníkem kulturněhistorické budovy“ vloží ruku do kropenky a udělá kříž. Je to pozdrav, kterým pozdraví Boha ve třech osobách – Boha Otce, Syna i Ducha Svatého. Zpravidla při vstupu do sakristie, je málo těch, kteří kříž udělají (kropenka visí na zárubni u dveří) a pozdraví, stačí Chvála Kristu, nebo také AHOJ – Ať hoří oheň Ježíšův. Asi si to mnozí ani neuvědomí, že i sakristie je kostel. Moderně řečeno, je to vlastně technické zázemí kostela a zdravit, to se přece nenosí, když nejsem v kostele. Vždyť příchozí, ale nezdraví ty, co jsou uvnitř, ale hlavně zdraví svého Spasitele a Pána, který se obětoval za každého z nás bez výjimky, aby nám otevřel bránu do věčnosti.

2. Laskavost - kostel místo modlitby

Je-li kostel zaplněn věřícími, je to povzbuzení jak pro každého jednotlivce, neboť poznává své bratry a sestry v Kristu, tak i pro kněze, že jeho práce na vinici Páně přináší ovoce. Kostel je posvátné místo a také se v něm máme tak chovat. Abychom svými postoji vyjadřovali svou vděčnost Spasiteli a také důvěru v Něho. Než zazní zvonek je zpravidla v chrámu ticho jak v kostele… V okamžiku, kdy po skončené   b o h o s l u ž b ě , vycházíme z chrámu, tak ten se změní z posvátného prostoru na „sportovní halu, či tržiště“. Jsme-li napomenuti knězem, cítíme se dotčeně. Když odcházíme z návštěvy od příbuzných, přátel nebo ze setkání s prezidentem určitě na chodbě nezačneme řešit své problémy, počkáme s nimi, až jsme mimo dům. A zde si zajisté mnozí postesknou, když jsme dříve v neděli vycházeli z kostela, tak jsme si vzájemně sdělovali, co jsme v uplynulém týdnu prožili, co máme uděláno na svých zahradách, kde by se sehnalo to či ono, nebo třeba dobrý řemeslník… P. Ježíš se za nás obětoval do krajnosti, obětujme i my tu minutku a začněme si sdělovat své zážitky za prahem vstupních dveří, až venku.

3. Laskavost – čas k bohoslužbě je určen

Je velmi dobré, pokud se svými starostmi přicházíme za svým knězem a v sakristii se snažíme společně vyřešit daný problém. Je to povzbudivé a tento postoj vyjadřuje vzájemnou důvěru mezi farníkem a knězem. Mějme však na paměti, že každá bohoslužba, ať ve všední dny, v neděli či o slavnostech má předem stanovený čas. Zvlášť slavnostní bohoslužby jsou náročnější na přípravu, která dodá každé mši svaté její jedinečnost.

Žádný kněz nikoho nepošle pryč, jde-li dotyčný pro radu či pro domluvu, jak dál postupovat v určité věci. Laskavost jednoho člena farního společenství s posečkáním svého problému až po bohoslužbě, přinese pokoj knězi i asistenci při zahájení mše svaté. Mše svatá je opravdovou oslavou Boha, nikdo nemusí sledovat čas, zda pan farář zase začne pozdě… Pokud navíc ještě svůj problém na počátku mše svaté vložím do svého úmyslu, Duch Svatý nás určitě přivede na správnou cestu.

Dánský filosof 19. století Soren Kierkegaard  napsal, že když se někdo považuje za křesťana jenom proto, že se narodil do křesťanské společnosti, potom křesťanství zaniká. V jeho době to bylo odvážné tvrzení, ale čas ukázal, že Kierkegaard měl pravdu. Jeho pohled byl, že křesťanství ve svém jádru není ani filosofie ani společenství, ale způsob života. Pokud ho lidé nežijí, zaniká. Žijme tedy své křesťanství opravdově, aby nezaniklo.

O těchto svátcích si jedna zbožná duše v rozhovoru povzdechla: „Dříve se poznali křesťané po radosti, svornosti a že si vzájemně pomáhali. Dnes se poznají podle hašteření mezi sebou.“