22. prosinec 2017

Bratři a sestry, když jedeme po dálnici z Prahy do Brna, tak před Humpolcem po levé straně se nám mihne prozaicky šedivá vesnice Hrusice, kde se narodil malíř Josef Lada a kde namaloval obraz České vánoce. Ten výjev z obrazu všichni známe z vánoční pohlednice: Muž v huňatém kabátě až na paty troubí za rohem dřevěného domu na návsi, za ním stojí manželka s košem na zádech, vedle pes… a opodál skupinka vesnických dětí. Klučinu s rukama v kapsách asi bolel zub, jak ukazuje bílý šátek kolem brady, uvázaný nad čepicí do uzlu jak bílá vrtule. Všechna okna září zlatým světlem, i okna kostela, kde, jak malíř napovídá, se lid modlí. Jak krásný je tu svět vesnice, zahalené do zářivého soumraku svatvečera, zimní oblohou, z níž jako znamení přízně tiše sněží. Zdá se, že i duše lidí na návsi starých i mladých, se slily tichem do jedné jediné duše, plné očekávání tajemné vánoční události. Dokonce i stavení a holé stromy, jakoby tíhnou k tajemnému středu, v němž srdce vytušilo místo, kde dnes v noci, právě tady u nás na vesnici, nebe se dotkne země a Panna Ježíška do jeslí položí….

Tak to kdysi namaloval Josef Lada.

V jedné knize o vzývání jména Ježíše se píše:

Kdo neomezeně často opakuje krátkou formulku, „Ježíši smiluj se nade mnou hříšníkem“ a věrně se jí věnuje, toho ona uvede do takového vnitřního míru, uvědomělého klidu a zralé moudrosti, že je plný údivu a vděčnosti vůči Pánu Ježíši…“

Už jenom tato krátká věta vystihuje stav klidu, míru, samoty a pokoje, tedy oné vnitřní pohody srdce, pro kterou staří mniši neváhali odejít do egyptské pouště, či hlubokých ruských lesů, aby tam rozjímali duchovní krásu. Že by i náš Lada byl takovým přítelem ticha, meditace a samoty?

O tomto duchovním proudu starých východních mnichů malíř Lada jistě nic nevěděl. Měl ale zkušenost toho, co se nazývá vnitřním mírem, uvědomělým klidem a „zralou moudrostí.“ Stejně tak jistě věděl, co to je, být z hloubi duše naplněn údivem a vděčností. Jinak by asi těžko mohl namalovat „České vánoce“ tak, jak září z pohlednice. A to přesto, že obrázek nese v rohu datum 1952, tedy rok, kdy v Moskvě ještě Stalin řádil a u nás pěkně tuhlo.

Ve filmu „Andrej Rublev“ režisér Tarkovskij vylíčil okolnosti, za kterých vznikala známá ikona – Nejsvětější Trojice. Byla to doba tatarského jha, násilí, hladu a svárů. A přesto, právě tu vzniká dílo, jež vyzařuje mystické souznění lásky tří Božských osob – Otce, Syna a Ducha Svatého.

Rublev a Lada se nedají srovnat, může někdo namítnout. Formálně jistě ne, ale jsou si jistě spřízněni v základní intuici pohledu na svět. A ten je skutečně umělecký, je-li duchovní. Být duchovní pak neznamená mít příjemné rozpoložení duše, jaké vznikne z vnější pohody, ale znamená zachytit z hlubin vanutí Ducha, jehož kdosi nazývá „duší naší duše“. Člověk na tom může být velmi zle, může strádat na těle i na duši, žít pod útlakem a v nelásce a přesto se v jeho srdci může rozhostit dokonalý mír.

Moudrost v řečtině znamená sofia. Od sv. Bazila Velikého až po Pavla Florenského se mnoho myslitelů křesťanského Východu snažilo o moudrost, o onen pohled či „vidění“ světa a událostí, které nechává rozpoznat v prozaičnosti, ba i v surovosti reality, skrytě přítomného Božího Ducha, jenž v chaosu roztříštěnosti a násilí nechává prosvítat podivuhodné harmonii a v tu chvíli se chaos a nepořádek kolem nás mění v kosmos krásy a ruka sahá po štětci, aby se srdce sdělilo.

A pod jeho dotekem i šedá vesnice nalevo od dálnice D1 – Ladovy Hrusice, zazáří světlem Boží věčné moudrosti. – A nejen o Vánocích…

A nám tato úvaha může připomenout, že vánoce jsou svátky lidských srdcí a že každý z nás se může každý den zastavit v modlitbě a hledat pravou moudrost, vnitřní klid a krásu ducha. Jak radí duchovní spisovatel: chceš-li být vnitřně krásný, krásná, zastav se každý den 2 minuty před zrcadlem, 5 minut před svou duší a 10 minut před svým Bohem.

Bratři a sestry, na závěr Vám přeji požehnané vánoční svátky plné klidu, míru a radosti z narození našeho Nebeského Krále. Ať světlo vánoc prozáří tyto sváteční dny a ať naplní Vaše srdce a domovy Boží milostí a požehnáním.