17. leden 2018

Vánoční svátky jsou již za námi, přesto máme ještě tu nádheru v blahé paměti. Nádheru vánočních písní, láskyplné atmosféry, betlémů, tajemného napětí při očekávání Nejvyššího i slavnostně vyzdobených kostelů a cukrovím provoněných domácností.

Nezůstává i vám někdy rozum stát nad tím, jak je člověk schopen hluboce vnímat krásu kolem sebe? Kdo jiný má tento dar, schopnost nacházet blaženost v tónech hudby, barvách obrazu, vůni květin (či cukroví), tvarech vytesaných z kamene či vyřezaných ze dřeva? Není to dostatečně pádný důvod věřit tomu, že je člověk vrcholem stvoření, Božího díla, že je skutečně obrazem Božím?

Když dcera zasedne k pianinu a rozezvučí struny ukryté v jeho útrobách, připadne mi každá melodie chvalozpěvem. Hlavním úkolem člověka je milovat a velebit Boha. Životem, prací, vším čím člověk je. Umění v celé své šíři je vznešenou oslavou Stvořitele. Povznáší nás samotné a prostupuje radostí celý vesmír.

Jak je možné, že člověk touží a umí vytvořit nástroj, kterým bude vyluzovat libé tóny, obrábět kov či dřevo, přenášet své fantazie na plátno či papír? Co vede člověka k vyjádření svých nálad a emocí způsobem, který pak u ostatních vyvolává blaho, radost, povznesení, ale též soucit, pohnutí či slzy? Proč je pro nás návštěva divadla, koncertní síně, galerie či řemeslné dílny něčím nevšedním, něčím co zpestřuje každodennost a dává výjimečnost svátečním okamžikům? Proč nezištně obdivujeme um druhých, využitý a rozdávaný pro blaho všech?

Otázek takových a podobných by bylo spousta. Mám však přátelé drazí takový pocit, že odpověď na všechny vychází z jedné podstaty. Naše těla jsou chrámem Ducha svatého a život v nás je dar, v němž působí sám Duch svatý. Schopnosti, cit a um, to jsou hřivny, dary nám dané. Je máme využít předně ve prospěch nebeského království, ve prospěch oslavy Boha, lidství a naděje, která vychází ze zaslíbení našeho Pána Ježíše Krista.

Ve chvílích, kdy se v nás otevírá pokladnice citů či tvůrčího myšlení, vězte, že to je hlas Boží. Mějme v této souvislosti na paměti čtení Starého zákona z této neděle, kdy Hospodin volá Samuela. Ten zprvu volání nerozumí a nechápe, co se po něm žádá. Později však na volání Hospodinovo odpoví své zásadní: „Mluv Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“

Naslouchejme Hospodinovu hlasu, poslouchejme svůj vnitřní hlas, hlas Boží. Slyšme své svědomí, tvůrčí myšlenky, vnímejme své pohnutky a city. Tím dáme vstoupit Hospodinu do svého života a budou z nás mistři. Mistři života, umělci žití. Povznesení, plní radosti i pochopení. Tyto možnosti má v sobě ukryty v různé podobě každý z nás. Jen citlivě a neúnavně hledat, odkrývat a vynášet na světlo světa poklady v nás ukryté. Kéž se nám to daří a jsme pro tento svět obrazem skutečného lidství, opravdovými umělci života.