Třetí neděle velikonoční
30. duben 2017
Milí bratři a sestry,
sv. Lukáš nám před očima našeho srdce mistrně vykreslil scénu, v níž můžeme zahlédnout, že ti dva pocestní, to je vlastně obraz církve. V tomto vyprávění, jež zachycuje přechod od „nepoznání“ k „poznání“ Pána Ježíše, je načrtnuta cesta, kterou můžeme projít i my. Ale zkusme se opět zahledět na několik detailů.
„dva z nich“ – jsou dva z učedníků, kterým se spolu s jedenácti dostala zvěst o vzkříšení. Ti dva znají Písmo. Odmítají ale pohoršení kříže, protože nevědí, že právě ono je klíčem, aby mohli do Písma vejít a pochopit ho.
„ještě v ten den“ – celá velikonoční událost, od vzkříšení do nanebevstoupení se v Lukášově evangeliu odehrává jakoby v jednom dni. Je to věčné Boží dnes, den spásy, který objímá celé lidské dějiny. Každý náš den se stává s ním současným a vstupuje do něj skrze Slovo a Eucharistii.
„hovořili spolu o všem tom, co se stalo“ – I když nepochopili, nemohou zapomenout. Mluvíme o tom, co nám leží na srdci, na srdci nám leží to, co hledáme, a hledáme to, co milujeme. Oni na konci najdou toho, kterého hledali, když on současně hledal je. Ano, on je miloval jako první a od věků je nosí v srdci. Při hovoru o něm si poprvé všimnou, že je tu přítomný. Ježíš je přítomný všude tam, kde se na něj vzpomíná. Vzkříšený své drahé neopouští. Teď dokonce může být blízko všem a všude. Může vejít také tam, kde jsou zavřené dveře, kde jsou slepé oči a zatvrzelá srdce. Jako šel za zločincem až na kříž, aby mu nabídl Království, tak jde za každým z nás do jakékoli situace, aby nám dal stejný dar.
„ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“ – Záporné očekávání a smutek jsou dvě ruce, kterými nám satan zavírá oči, abychom neviděli Pána.
„o čem to spolu rozmlouváte“ – Ježíš chce, aby učedníci své zklamání vyslovili, klade jim otázky, aby vyšla ven jejich hořkost. Před božským lékařem se žádná nemoc nezlehčí ani neskryje. Víra není únik před problémy, ale jejich řešení.
„Jak jste nechápaví a váhaví, uvěřit všemu tomu, co mluvili proroci“ – slovo „váhaví“ je v řečtině doslova „pomalého srdce“. Ano, to je hřích člověka: nevíra. První krok, který je třeba udělat, je popřát sluchu Pánovu slovu víc než našim obavám.
„Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ – to je těžiště Kristových slov. Jeho smrt není nějaký pracovní úraz, který by byl mimo Boží zaslíbení. Naopak, je to cesta do slávy. Ve velikonočním světle se kříž stává vykládajícím klíčem k celému Písmu a celé Písmo se stává komentářem kříže jako Boží slávy.
„a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ – „Celé božské Písmo tvoří jedinou knihu a touto jedinou knihou je Kristus, protože celé Písmo mluví o Kristu a v Kristu nachází své naplnění“ (Hugo od sv. Viktora) Vzkříšený Pán je ten nejkompetentnější vykladatel Písma.
„Zůstaň s námi“ – ten, kdo hledá, chce být hledán. Naše touha po něm ho „nutí“ být s námi, protože on jako první si toužebně přál s námi jíst. (22,15) Jestliže s námi přebývá Bůh, pak už není noc. Boží přebývání s námi je jeden z výrazů, který nám umožňuje lépe uchopit význam Eucharistie. Ježíš slíbil, že si v nás s Otcem učiní příbytek, a pozval nás, abychom přebývali v něm, jako on v nás (Jan 14, 23; 15, 4) teď to uskutečňuje.
„Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi.“ – připojme výrok z knihy Zjevení: „Hle stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“ (Zj 3,20) On s námi zůstane po všechny dny až do skonání světa. Lámaný chléb je jeho přebývání v nás a naše v něm. Předchozí hojně prostřený stůl slova sloužil k tomu, aby rozžehl touhu a objasnil toto lámání chleba.
„vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim.“ „Vtom se jim otevřely oči“ – Památka Pánovy smrti učedníkům i nám doširoka otvírá oči, v Eucharistii vidíme, kdo je on pro nás skrze to, co my jsme pro něj.
„a poznali ho.“ Cíl celého Lukášova evangelia je přivést nás k poznání toho, o kterém nám vyprávěli očití svědkové. K tomuto poznání dochází po slyšení slova a daru chleba. Zatímco chléb uskutečňuje to, co slibuje slovo, slovo zase umožňuje poznat chléb jako uskutečnění Božího příslibu. Proto slovo a chléb tvoří jedinou svátost. Eucharistie je skutečně pramen a vrchol celého křesťanského života. K ní všechno vede a z ní také všechno vychází. V Eucharistii ho můžeme poznávat stále. Eucharistie se však stává posláním – být pro svět svědectvím o lásce našeho Otce na nebesích, o lásce Syna, který, vzkříšený, zůstává stále s námi a v nás. Amen.