8. květen 2019

Evangelní úryvek pro dnešní, již 3. velikonoční neděli (Jan 21,1-19), je nádherným obrazem a exkurzí do našich životů. Učedníci, přestože se již dvakrát setkali se vzkříšeným Kristem, stále tápají. Jsou rozpolceni, zmateni, neví jak přesně dál a nechápou, jak naložit s událostmi uplynulých dní. Z Kristova triumfálního vjezdu do Jeruzaléma a jásotu davů se vše během několika dnů a chvil zvrtlo v potupu, příkoří, nespravedlnost, nenávist a odsouzení k smrti křížem. Krom jednoho z učedníků žádný další u Kristova kříže nebyl. Rozutekli se v hrůze a zděšení, zklamaní, zoufalí a naplnění strachem. „To je konec, konec jednoho snu…“, muselo je napadnout, ukrývajíce se před pronásledovateli. Vždyť i Šimon Petr, „skála“ na které hodlal Ježíš stavět, bez mrknutí oka Krista třikrát zapřel. Utajená setkání Kristových učedníků za zavřenými dveřmi, strach před židy, hluboká beznaděj a svazující bezdradnost. Do toho první setkání se Vzkříšeným. Ach ano, přece jen obnovil zbořený chrám ve třech dnech! Co ale já s tím? Žije, to je dobře, jsem rád, měl přeci jen pravdu, ale co teď bude se mnou? Vnímáte tu nejistotu, jisté zklamání a skrytou výčitku?

Kristovo vzkříšení není jen radost a dál už nic, jen postupný návrat do starých kolejí. Učedníci byli sice naplnění radostí ze vzkříšení svého Pána, ale nerozuměli a nechápali, co by vlastně měli činit dál a co od nich Pán nyní očekává, kam se mají ubírat jejich životy. A tak se vrací k tomu osvědčenému a starému, v nezáviděníhodném rozpoložení. Vždyť toho tolik s Pánem prožili, byli svědky takových úžasných věcí, paradoxů a nečekaných zvratů. Vrací se přesto k rybaření, ale nestojí to za nic, nedaří se, už to není jako dřív. Byli s Pánem a od toho nejde jen tak utéci, nadobro se odstřihnout, zapomenout a vymazat ho ze svého života. Poznání Boha, jeho lásky a setkání s Ním už navždy člověka poznamená.

Učedníci na břehu Tiberiadského moře potkávají Ježíše. Poslouchají jeho slova, a to jim přináší užitek v podobě plných sítí ryb. Ježíš touží po setkání s nimi, sytí je chlebem a rybou. Jak příznačné. Naslouchání Kristu a sycení se jím samým nás vede tam, kde nás chce Pán mít. To nám pak přináší ten pravý užitek. Všimněme si, že Ježíš učedníkům nevyčítá malověrnost, svéhlavost, trudnomyslnost, nechápavost či prchlivost. Šimona Petra nezbavuje za jeho trojí zapření primátu mezi apoštoly. Naopak, nechá si od něj třikrát hlasitě vyznat lásku. Je to vyznání lásky kajícího hříšníka k Božímu Synu, který říká pokorně a láskyplně „Pane, ty víš všechno…“.

Kéž se i my pro své lidské slabosti nevracíme nazpět, slyšíme hlas svého Pána a máme pro něj otevřené jak oči, uši, tak i svá srdce, abychom mohli nehledě na množství a tíhu svých vin upřímně vyznat své „miluji Tě Ježíši“. Až totiž přijde náš čas, nebude nám měřeno toliko podle počtu našich pádů a tíhy našich hříchů, ale podle toho, kolik měl kdo v sobě lásky…