29. červenec 2021

Patřím ke generaci, která ve svém klukovském dětství viděla v každé spadené větvi odhozený samopal, za bunkr nám posloužil stůl opevněný dekami, který se v mžiku dokázal proměnit v sovětský tank. Stačilo jen mezi dekami vysunout kanón v podobě roury od vysavače. K útoku na pozice nepřátel nás vyzval starý tranzistorák, zpodobňující vysílačku. Partyzáni a fašisti byli tehdy za každým stromem nebo v případě deště za každým z křesel v obýváku. Vždycky jsme chrabře osvobodili podrobené od jejich jha a hnali jsme zbabělé uchvatitele bez oddechu až k Berlínu. Někdy nám došly kaštany, žaludy a v případě tuhých bojů uprostřed domácnosti i granáty v podobě smotaných ponožek. Ani to nám nevadilo, naše zbraně dál kosily nepřátelské šiky svým neúprosným „ta..ta..ta..ta..ta..ta….“, prostě dokud nám nedošel dech, pardon, tedy zásobník.

Už tehdy se nám umírat nechtělo, a tak bylo často předmětem sporu, kdo a kde měl padnout mrtev k zemi. Kdo by taky chtěl zemřít v rozpuku mládí, byť jako hrdina? Častokrát jsem byl v těchto lítých bojích raněn. Obvykle do levé ruky, ve které jsem nedržel svou oblíbenou zbraň, prakl na koberce zavěšený na šňůrce přes mé rameno. Mnohokrát mne zasáhly šípy rozlícených indiánů v podobě pletacích jehlic maminky. Nohy jsem měl olovem a šípy doslova provrtány. Na zraněné nohy doplácely špičky tenisek či celistvost ponožek, když jsem kulhajíce tahal nohu za sebou ve snaze se za každou cenu prostřílet zpátky k našim…

Útrapy bojů byly ohromné a škody též. Snědli jsme celou svačinu a dojedli se čímkoliv poživatelným, co nám příroda dala. Pili jsme jen vodu a limonádu měli za něco mimořádného. Ochraptělý, umazaný a pokrytý prachem zákopů, s tričkem kandidujícím na hadr jsem byl šťastný, že dobro zase vyhrálo, že jsem byl na té správné straně. A když už jsem musel přijmout roli fašisty, zloděje, desperáta či jiného zloducha, vždycky jsem se v pravou chvíli dokázal obrátit a přidat se na stranu DOBRA. Ať už jí byl partyzánský oddíl, proti kterému jsem doposud bojoval nebo četníci, co mne dosud honili. Když jsem byl nezkrotný indián, vždycky jsem si našel svého Old Shatterhanda a pokud jsem byl protřelým a alkoholem prolitým desperátem, najednou jsem měl cit pro spravedlnost, čest a láhev whisky v podobě sklenky rybízové šťávy jsem nadšeně vyměnil za životabudič v podobě Kolalokovy limonády…

Nic pro nás v této klukovské době nebyl problém, se vším jsme si věděli rady. Chtělo by to špetku této dětské hravosti, představivosti, prostoty a důvěry, abychom s nadějí, radostí a otevřeností přijímali to, čím k nám Pán promlouvá. Pohled na evangelní úryvek z dnešní neděle o zázračném rozmnožení chlebů (Jan 6, 1-15), a to právě prizmatem nekonečné dětské fantazie, otevřenosti, důvěry a prostoty, v nás vzbuzuje úžas a vědomí, že se nemusíme a nemáme bát, jelikož Pán pamatuje na vše. A také platí, že si jako náš správný a milovaný „velitel“ umí se vším poradit! Není to krása, co všechno pro nás připravil?