Milí bratři a sestry,

myslím, že vždy na Zelený čtvrtek při památce poslední večeře Páně člověka překvapí, že místo aby slyšel v evangeliu o tom, jak Ježíš bere do rukou chléb a promění jej ve své tělo, víno pak ve svou krev a dá apoštolům a jejich nástupcům moc konat to na jeho památku po všechny věky; že slyší o tom, jak Ježíš apoštolům myje nohy. A vždy znovu si může uvědomit, že tato pokorná služba je vlastně obrazem celého Ježíšova poslání. Vždyť chce-li člověk být s Bohem, musí být čistý - a očistit nás, hříšné, může v posledku jedině Bůh sám.

Právě jenom Jan nám zachycuje scénu, jak Ježíš prokazuje učedníkům otrockou službu mytí nohou. Poslední večeří nadešla Ježíšova „hodina“, k níž jeho působení od počátku směřovalo. To, co je na této hodině zásadní, pojmenovává Jan dvěma základními slovy: je to hodina přechodu; a je to hodina lásky až do krajnosti. Oba pojmy se navzájem vysvětlují a jsou neoddělitelně spjaté. Ježíšova „hodina“ je hodinou velkého přechodu, proměny, a toto přetavení bytí přichází skrze nezištnou lásku. Jan tím na tomto místě předem ukazuje na poslední slova Ukřižovaného: „Dokonáno jest“ – jde o totální sebe-dání, darování se až k smrti.

Když Ježíš zde mluví o svém vyjítí od Otce a o návratu k němu, pak ukazuje, že vyjítí je činem lásky, která svoji pravou podstatu prokazuje právě v sestupování – z lásky k tvoru, z lásky k ztracené ovci – a v sestupování zjevuje svoje božství. A Ježíš, navracející se domů, neodkládá svoje lidské bytí. Cílem jeho sestupu bylo přijmout a pojmout do sebe celé lidstvo, navrátit se domů se všemi lidmi – s „veškerým tělem“.

V tomto návratu se děje cosi nového: Ježíš se nevrací sám. Nezbavuje se těla, ale všechny táhne k sobě (Jan 12,23). V onom první verši slyšíme, že on „svoje“ miloval až do krajnosti. Svoje – velkou Boží rodinu - v sestupu nově shromáždil, z cizích je udělal „svými.“

Potom Ježíš „vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umývadla a začal učedníkům umývat nohy...“ To, co říká list Filipanům – že Kristus sestupuje ze svého božství do lidského bytí „vzal na sebe přirozenost služebníka“ a byl poslušný až k smrti na kříži – to je zde zviditelněno v jediném gestu. V symbolickém jednání Ježíš představuje celek svého spasitelského díla. Odkládá svůj božský lesk, takříkajíc před námi kleká, umývá a utírá nám špinavé nohy, aby nás připravil ke stolu, k Boží svatební hostině. Čteme-li v Apokalypse formulaci, že zachránění si roucha „do běla vyprali v Beránkově krvi“ (Zj 7,14) říká se tím, že je to Ježíšova láska, jdoucí až do krajnosti, co nás očišťuje a umývá. Gesto mytí nohou vyjadřuje právě toto: je to Ježíšova sloužící láska, co nás vytahuje z naší pýchy a dělá nás schopnými Boha, „čistými“. V úryvku o mytí nohou se třikrát vyskytuje slovo „čistý“. Aby člověk mohl předstoupit před Boha, aby s ním mohl mít společenství, musí být „čistý“. Čím víc však vchází do světla, tím víc cítí, že je poskvrněný a potřebuje očistu. Podle Ježíše se však čistota a nečistota dějí v srdci člověka, závisí na stavu jeho srdce (Mk 7,14-23). Jak se ale srdce stává čistým, kdo jsou ti lidé čistého srdce, kteří budou vidět Boha (Mt 5,8)? Srdce očišťuje víra. Ta pochází z Božího příklonu k člověku. Děje se, protože se lidí v nitru dotkne Boží Duch, který jim otvírá a očišťuje srdce. V promluvě o vinném kmeni Ježíš ujišťuje učedníky: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil.“ (15,3) Je to jeho slovo, co do nich proniká, přetváří jim myšlení a chtění, přetváří jejich srdce a otevírá je, aby bylo srdcem vidoucím. Ve velekněžské modlitbě čteme Ježíšovu prosbu: „Posvěť je pravdou“ Tím nám Ježíš dává na srozuměnou, že pravda je koupelí, která člověka uschopňuje pro Boha. Do ní musí být člověk ponořen, aby se zbavil nečistoty, která ho od Boha odděluje. Při tom ale nejde o abstraktní pojem pravdy, Ježíš sám ve své osobě je pravdou. To, co nás očišťuje, to je Ježíšova láska, jdoucí až k smrti. Ježíšova slova nejsou jen slova, je to on sám. A jeho slova jsou pravda, jsou láska. Tím podstatným je tedy setrvávat v jeho těle, v Něm, v církvi, být proniknut jeho přítomností. Dar čistoty je Boží čin. Člověk se sám pro Boha neuschopní. Bůh, který k nám sestupuje, nás dělá čistými. Čistota je dar.

Ježíš však také říká: „Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já učinil vám, tak máte dělat i vy.“ (13,14 n) Dar, skrze nějž v nás působí on sám, je patrný i v jeho slovech: „Kdo ve mne věří, i ten bude konat skutky, které konám já, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“(14,12) Ježíšovo jednání se stává naším, protože v nás jedná on sám. Záleží na včlenění našeho já do něho („už nežiji já, žije ve mně Kristus“ Gal 2, 20)

Z toho plyne, že podle toho jak jednáme, můžeme usoudit, nakolik v nás žije Ježíš, jaká je naše víra, láska, nakolik jsme čistí. Být křesťanem je nejprve dar, který se ale rozvíjí v dynamice soužití a součinnosti s darem. Spolupracujme tedy co nejlépe s Božím darem.

A tento Ježíšův čin, mytí nohou – očišťování člověka, máme zachycen natrvalo jednak ve křtu, kdy nás Pán očišťuje celkově až ke znovuzrození, dále jej máme uchován ve svátosti smíření, kde nás očišťuje od našich všedních i těžkých vin, ale také ve mši sv., kde je skryt v úkonu kajícnosti na začátku mše sv., kdy v postoji lítosti předkládáme Ježíši své slabosti a hříchy, a Ježíš nám svou láskou a milosrdenství omývá nikoli nohy, ale naše srdce, a tak nás uschopňuje pro účast na jeho oběti za spásu světa a pro svaté přijímání. Kéž to dokážeme stále hlouběji chápat a žít. Amen.