21. listopad 2024

Nedávno jsem se potkala se svoji dobrou známou a u šálku dobré kávy jsme se v povídání dostaly až k vážnému tématu a to ke sv. zpovědi. Obě jsme si vzpomněly na pana profesora Piťhu, který dokonale popisoval, co vše musí zpovědník prožít ve zpovědnici při udělování svátosti smíření. A věřte není zpovědníkům co závidět…

Obě jsme se shodly na tom, že jedním z předpokladů dobře vykonané zpovědi je mít svého stálého zpovědníka, který nás provází v našem duchovním životě. Někteří namítnou, že nejlepším zpovědníkem je cizí člověk. Nic o nás neví, pouze to co mu sdělíme na úvod. Neznáme se, proto nemáme důvod mu cokoliv zamlčovat a na straně druhé, nás nebude příliš zatěžovat dotazy a poučeními.

Pokud máme skutečně snahu svůj duchovní život prohlubovat a snažíme se postupně dosáhnout jeho zdokonalování, měli bychom si vybrat také svého stálého zpovědníka. On nás bude na naší cestě provázet. Toto rozhodnutí, byť se zdá snadné, ne vždy se nám podaří snadno splnit.

 Nejen přátelé si musí tak říkajíc „sednout“, aby spolu mohli prožívat jak svou radost, tak také své bolesti. Nalézt stálého zpovědníka je stejně těžký úkol. Ale On, který zná naše nitro i naši snahu se zdokonalovat, nám zajisté pomůže. Skutečně můžeme s Jeho pomoci najít toho, koho hledáme, tedy dobrého zpovědníka. Naše vzájemná důvěra se bude prohlubovat při každém setkání při svátosti smíření. Budeme- li pravidelně přicházet ke svátosti smíření, objevíme, že i náš vztah k této svátosti se změní. Nebude nás pronásledovat strach, nejistota a nervozita, jak máme své poklesky zpovědníkovi svěřit, nebudeme se obávat, že na něco zapomeneme a současně nebudeme netrpělivě čekat na rozřešení. Mám za to, že svátost smíření se stane pro nás nezbytným úkonem, na naší cestě k našemu zdokonalování. Bez problému vyznáme zpovědníkovi svou nedokonalost, svou nejistotu i pochybnosti. On nás svou radou a doporučením může posunout na naší cestě o kousek dál. Opět i tady záleží na zpětné vazbě, zda doporučení přijmeme nebo zavrhneme. Buď se budeme snažit být lepším člověkem, i když nás naše přirozená hříšnost stále táhne k zemi, nebo opustíme cestu světla a vydáme se opačným směrem…

Pokud bych měla tento vztah přirovnat k něčemu, co všichni známe, potom je to vztah trenéra ke svému svěřenci sportovci. I sportovec musí plně důvěřovat svému trenérovi, dbát jeho rad a pokynů. Pokud zde není vzájemná důvěra, potom ani sportovec nedokáže svým výkonem získat zasloužené ocenění. Stává se také, že sportovec se se svým trenérem rozejde, potom dochází k těžkému propadu jeho výkonnosti. Má možnost se vrátit ke svému trenérovi, nebo hledat nového s kterým bude muset ujít znovu onu úvodní cestu vzájemného poznávání. Tak je to i s naším duchovním životem a naší životní poutí.

Pomalu nám končí liturgický rok, za krátkou dobu přichází Advent a sním i naděje. Proto neváhejme, a zvláště v této době se zamysleme nad naší svátostí smíření. Zda je to skutečná touha našeho srdce o nalezení ztraceného pokoje, nebo zda je to taková ta předepsaná povinnost před svátky, kdy protrpím ve studeném kostele chvíli ve zpovědnici, a budu mít opět splněno… další povinnost byla splněna…

Když jsme se rozcházely, ještě jsem se dozvěděla, že když Inka vycházela ze zpovědnice byla dotázána: „A co jste tam dělali, bylo slyšet jenom hlasitý smích?“. Také mám obdobnou zkušenost, že když jsem vycházela s radostí i s úsměvem ze zpovědnice, také byla další „hříšnice“ nějak vykolejená a nevěděla, zda je na správném místě…

Přátelé věřte, není nic přínosnějšího pro náš duchovní život, než dobrý a stálý zpovědník. Potom i náš duchovní život se může ubírat dobrou cestou a naše rychlost se může klidně zvýšit ze „30 na 100“,