15. srpen 2017

Milí bratři a sestry,
tak, jako každý z nás slaví svoje jmeniny a narozeniny, tak slaví podobně i naše kostely, a tím vlastně i společenství lidí, které se v nich schází. (Latina má pro kostel i pro církev, jako společenství věřících totéž slovo – eklesia; hmotný chrám, v němž se nacházíme, je viditelným obrazem živého chrámu, který bychom měli tvořit – v jednom i druhém přebývá Bůh) Takovými narozeninami kostela je den jeho posvěcení (od toho je odvozeno slovo „posvícení“), a „jmeninami“ kostela i farnosti je svátek patrona, jemuž je farní kostel zasvěcen. Pro naši farnost, i pro farnost, kde jsem 9 roků působil (Vizovice) je to sv. Vavřinec, mučedník; za něj chceme dnes Pánu Bohu poděkovat, jemu za věrnost a statečnost, a chceme si jej postavit před oči také jako příklad, i prosit o další přímluvu.

O sv. Vavřinci nevíme mnoho historických podrobností, ale to podstatné víme. A to, že byl arcijáhnem v Římě a že pro víru v Ježíše Krista za Valeriánova pronásledování 10. srpna roku 258 položil svůj život. Že k němu církev v Římě měla velikou úctu a vřelý vztah – o tom svědčí i to, že už Konstantin Veliký dal nad jeho hrobem u hřbitova Campo Verano zbudovat malou baziliku, nad ní nechal papež Pelagius II. postavit v 6. století trojlodní baziliku, a ta byla ve 13. století za papeže Honoria III. ještě zvětšena. Tato bazilika je jednou z pěti patriarchálních bazilik. V samotném Římě bylo sv. Vavřinci zasvěceno víc než 30 kostelů a jeho svátek byl druhým nejdůležitějším po svátku sv. Petra a Pavla.

To podstatné je, že byl mučedník, tzn. že pro Ježíše byl ochoten obětovat i život. A nad tímto se společně zamyslíme. Latinské slovo „martyr“ má dva významy, jednak svědek a potom mučedník. Je pravda, že každý svědek nemusí být ještě mučedník, ale každý mučedník zcela určitě vydává svědectví o tom, že jsou pro něj i důležitější hodnoty, než je pozemský život. Toho se týkalo i Kristovo slovo z dnešního evangelia: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí (ve smyslu – kdo jej klade až na druhé místo, tedy za to, co je pro něj priorita) uchová si ho pro život věčný“. Při jiné příležitosti pak k tomuto tématu Pán Ježíš řekl: „Budou vás mučit, zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti... a protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska. Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.“(Mt 24,9-14)... „Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ Tady cítíme, že se setkáváme s tajemstvím, jež se dotýká přítomnosti zla ve světě, i tajemstvím zvláštního přístupu samotného Boha k tomuto problému.

Pronásledování, a tím i mučednictví provází tedy církev od doby jejího zakladatele až do současnosti, a bude i nadále, ovšem Písmo sv. nás nenechává na pochybách, že konečné vítězství bude patřit Bohu, a tedy dobru, pravdě a lásce. My ale se nacházíme v době, kdy se stále ještě naplňuje Kristova předpověď... „budou pronásledovat i vás“. Sv. Jan Pavel II. řekl, že 20. století je stoletím mučedníků. Právě on to byl, kdo probudil zájem o nové mučedníky, a vyzval církev, aby shromáždila svědectví o těchto lidech, z nich sám pak stovky svatořečil. Těch svědectví se v Římě k roku 2000 shromáždilo přes 12 000, ale těch, kteří pro věrnost Bohu a své víře obětovali život, jsou statisíce. Jeden italský historik Andrea Riccardi, známý také tím, že založil komunitu Sant´Egidio, pečující o lidi na okraji společnosti, na základě těchto svědectví napsal knihu s názvem: Století mučedníků. Z ní bych rád uvedl několik konkrétních úryvků, abychom k mučednictví mohli zaujmout správný postoj.

Gulagem, tzn. koncentračním táborem na soloveckých ostrovech v Bílém moři prošlo na milion vězňů, sem posílal sovětský režim křesťany, biskupy, kněze i laiky. V tomto „království nešťastníků“ byl život velmi tvrdý, už kvůli strašnému, polárnímu klimatu, a tím více těžkou prací, hladem a záměrným trýzněním ze strany strážců. Účelem pobytu v lágrech nebylo vězně pouze izolovat, ale psychicky zdecimovat. Někteří tam byli i přes 20 let, velmi mnoho jich zahynulo. Bohoslužby byly zakázány. „Jednoho kněze napadlo, že může celebrovat tajně v podkroví. Nedalo se tam postavit, a tak jsme celou mši trávili na kolenou, téměř bez hnutí.“ napsal jeden z nich.

Anna Abrikosová, členka dominikánského řádu, byla 19. května 1924 spolu s dalšími katolíky, odsouzena k 10 letům vězení. Každý z nich dostal během procesu nabídku, aby se písemně zřekl víry, ale nikdo nepodepsal. Po 9 letech byla kvůli operaci zhoubného nádoru propuštěna, ale rok na to byla s dalšími sestrami opět odsouzena na dalších 8 let, a ve vězení zemřela.

Litevský biskup byl 8. prosince zatčen v katedrále, když sloužil mši. Ve vilniuském vězení KGB byl pak vyslýchán a mučen 147 nocí, pravidelně od třiadvacáté hodiny do 3. hodiny ráno. Byl pak odsouzen k desetiletému pobytu v koncentračním táboře v  Karagandě v Kazachstánu, po odpykání trestu byl do smrti držen v domácím vězení.

Nacistické Německo okopírovalo ruské koncentrační tábory. Když vedení tábora zjistilo, že jeden kněz z Tyrolska připravil jiného vězně na křest, byl za trest přemístěn do kobky, přivázán k trámu a zavěšen hlavou dolů, a tam po dvoudenním utrpení zemřel.

Řeholní sestra Marie Restituta Kafková, původem z Brna, která byla ošetřovatelkou ve Vídni, byla odsouzena k trestu smrti, v předvečer popravy se ve své cele modlila růženec a spoluvězeňkyni řekla: „Žila jsem pro Krista, pro Krista chci zemřít, a zemřu.“

Jan Pavel II. blahořečil 108 polských mučedníků z nacistického období. Oběti nacismu, stejně jako komunismu tvoří dlouhý zástup odsouzených k smrti, mučených ve vězeních, deportovaných do koncentračních táborů. Jejich mučednictví má základ v tom, že se vzepřeli pokřivení svědomí a odlidštění společnosti.

Německý biskup von Galen v jednom ze svých kázání v roce 1941 nastínil rysy křesťanského odboje: „My křesťané neděláme revoluci! ... Vůči vnitřním nepřátelům cítíme lítost a žal, ale nemůžeme bojovat se zbraněmi v rukou. Zůstává nám jediný způsob boje: odvážně, aktivně a neochvějně se vzepřít! Musíme být silní! Nesmíme ustupovat! V tomto okamžiku jsme kovadlinou, nikoli kladivem. Jiní nás bijí svými kladivy a tímto násilím chtějí vtisknout našemu národu, nám i naší mládeži, nový tvar. Ale to, co se zpracovává na kovadlině, získává tvar nejen od kladiva, ale i od kovadliny. Kovadlina nemůže ani nemá údery vracet – musí pouze zůstat na svém místě a být pevná. Pokud je dostatečně pevná a tvrdá, vydrží kovadlina nakonec vždy déle než kladivo. Ať kladivo bije sebevětší silou, kovadlina stojí na místě a ani se nehne. Bude sloužit ještě dlouho, aby dávala tvar tomu, co se na ní kuje. Ale buďte též připraveni na tu nejvyšší oběť, podle slova: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi.“ tolik biskup von Galen tváří v tvář nacistické totalitě.

Chtěl jsem, milí bratři a sestry, těmi několika střípky ukázat, že mučednictví, ve smyslu vydávání svědectví se týká i nás. Je třeba, abychom zůstali křesťany, abychom zůstali lidmi. A to tím spíše, že zatím od nás taková extrémní statečnost ještě žádána není. Tím spíše a tím více bychom měli využít svobody, abychom svůj vztah přátelství a lásky k Bohu, k Ježíši stále rozvíjeli a prohlubovali, byli mu věrní, a tento největší poklad předávali další generaci. „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník“. A uvažme, že náš Pán nám zanechal ten největší poklad – sebe sama v tajemství svého utrpení, smrti, ale i vzkříšení - ve mši sv. Ježíš byl silou těch, tak tvrdě zkoušených, i jejich věčnou odměnou. On to chce být i pro nás. Kéž bychom si stále více vážili daru Eucharistie, v němž je mezi námi přítomen mučedník všech mučedníků, ale také vítěz nad zlem, lží a nenávistí. Amen.