11. květen 2018

S příchodem května, měsíce který je spojen s Pannou Marií, jsme se vydali společně s ostatními poutníky po mariánských svatyních. Navštívili jsme Lurdy, Fatimu a na zpáteční cestě jsme doputovali druhou květnovou neděli do španělské Valencie. Netušili jsme nikdo z poutníků, co zde prožijeme. Tuto neděli slavíme svátek matek, a tak si připomínáme své maminky, které mnohé z nás již opustily. Přichází však naše děti či vnoučata, aby nám poděkovaly za naši láskyplnou péči.

Když naše skupina doputovala až do historického centra Valencie, stali jsme se součástí velkého množství lidí, kteří se všude tísnili. Největší zástupy se shromáždily kolem katedrály. Bylo patrno, že všichni někoho netrpělivě vyhlíželi, někoho velmi váženého, uctívaného a milovaného.

Po době čekání, která nebyla tak dlouhá, neboť španělé se nebojí projevit své emoce na veřejnosti. Ozývalo se tleskání a jásání, naše zvědavost se stupňovala. Kdo je tím, komu je prokazována taková pozornost? Je to snad člen královské rodiny, kdo je netrpělivě vyhlížen?

Objevila se a byla krásná, nesena na nosítkách v průvodu. Oděna do drahocenného modrého roucha, černé kadeře splývaly na ramena, pozornost poutaly nápadné briliantové náušnice a koruna ve tvaru vějíře. V rukách držela děťátko. "Virgen de los Desamparados", jak ji nazývají obyvatelé Valencie. Tak si představují Pannu Marii – Matku opuštěných, bídných, nejubožejších. K její cti nechali zhotovit tuto sochu a k jejímu uctění se konala i tato slavnost.

Byla krásná a zároveň prostá a milá, tak jak má matka být. A člověk potřebuje Matku, potřebuje ji i ten nejbohatší i ten, co nic nemá, pouze svoji svobodu. Potřebují ji všichni, aby si s ní mohli povídat, svěřit jí své starosti, svá tajná přání i vypovídat se ze své radosti či bolesti.

A když jsem tehdy stanula před „Matkou ubohých“, opravdu jsem pocítila její pohled, který pohladil duši a současně jsem zachytila i její úsměv. A po tomto okamžiku jsem málem začala závidět všem těmto obyvatelům Valencie, že každý může říci: „Mám svou Matku“. Ale její oči mi říkaly: „Vždyť nemusíš za mnou projíždět tisíce kilometrů, neboť já jsem jako Tvá milující matka ti neustále na blízku.“ A já jsem si po těchto slovech, kterými jsem byla láskyplně napomenuta, uvědomila, že ne všichni jsme již svoji Matku nalezli, jako tito...