25. srpen 2015

Kdo navštíví poutní místo Štípu – kostel narození P. Marie, je jistě zasažen nejen krásou barokního chrámu, ale také důvodem vzniku tohoto chrámu. Chrám je votivním chrámem a také je odrazem velké lásky, kterou vévoda Valdštejn choval ke své první manželce Lukrécii.

V roce 1391 daroval štípskému kostelu dar Ješek ze Štemberka, a to je první písemná zmínka o Štípě. Od 14. století lze předpokládat, že se konaly poutě k Panně Marii do Štípy. Ve starém kostele byla umístěna Milostná soška P. Marie Štípské. 29. září 1697 byla přenesena Milostná soška z vedlejšího oltáře na hlavní.

V roce 1608 ovdověla ve svých 25 letech Lukrécie Nekešovna na Lukově a stala se velmi bohatou dědičkou, jakých bylo na Moravě málo. Patřilo jí 46 vesnic a čtyři městečka. Byla vychována svými pěstouny v katolické víře a o její duchovní život se starali jezuité.

Olomoučtí jezuité, na jejichž univerzitě studoval filozofii Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který přestoupil na katolictví, domluvili druhý sňatek Lukrecie Nekešovny na Lukově. Byli oddáni roku 1608 asi ve štípském kostele, Lukrecii bylo nejvýš 26 let a Valdštejnovi 25 let. Bylo to manželství šťastné, i když neměli děti. Lukrecie měla zjemňující vliv na násilného chotě, který pro své bijáctví byl kdysi vyloučen z gymnázia ve slezském Golbberku i z Akademie v bavorském Altdorfu.

Lukrécie nebyla zdravá a již od roku 1613 ji jezuité připravovali na smrt. 23. března 1614 Lukrécie umírá na zámku ve Vsetíně a je pohřbena po slavných obřadech ve štípském kostele.

Přáním Lukrécie bylo, aby vévoda Valdštejn, kterého zavázala před svou smrtí, ve Štípě vybudoval velký kostel a přenesl do něho sošku Panny Marie Štípské a při novém kostele aby nechal postavit také klášter. Lukréciiným přáním bylo rozšířit mariánskou úctu, skrze niž by lidé nalezli cestu zpět do katolické církve. Ve své poslední vůli stanovila, že na zaplacení těchto nových objektů odkazuje Albrechtovi z Valdštejna celý svůj velký majetek.

Již v roce 1615, aby splnil přání své choti, nechává Albrecht navážet potřebný stavební materiál a povolává stavitele z Itálie. 1616 byl posvěcen základní kámen nového štípského kostela a současně se začíná i se stavbou kláštera. Byly osloveny jednotlivé řády, které by mohly přijít do Štípy. Nabídku přijali kartuziáni z Dolan u Olomouce a koncem roku 1616 byl zde ustanoven první převor P. Petr Fišer. Na stavbě kostela se pilně pracovalo až do roku 1620, povstání a následná třicetiletá válka, přerušily práci a na Moravě už nebylo bezpečno. Lukovské panství bylo daleko od Valdštejnova sídla v českém Jičíně. V červnu 1623 dochází k prodeji lukovského panství a Vladštejn se rozhodl. že místo ve Štípě vybuduje kartuziánský klášter ve Valdicích u Jičína. 1625 nechal vyzvednout ostatky Lukrécie a nechal je převést do Valtic u Jičína a tak splnil všechna její přání.

Rozhodnutí vévody Valdštejna bylo pro Štípu osudným. Kostel byl vystavěn po klenbu a zdivo kláštera mělo položeny trámy pro strop. Chrám čekal na svoje dokončení dlouhou dobu 124 let. Majitelka panství Antonie z Rottalu v roce 1743 zanechala částku 2.000 zlatých na rozšíření starého kostela, tyto prostředky byly použity na dostavbu rozestavěného chrámu. 7. července 1765 byl kostel posvěcen olomouckým světícím biskupem Janem Karlem hrabětem Scherffenbergem.

30. září 1764 byla přenesena zázračná soška Panny Marie Štípské ze starého štípského kostela do nového. Slavnosti, které se zúčastnilo 35 tisíc věřících z Moravy a Slovenska, předsedal olomoucký generální vikář Leopold hrabě Podstatský, který sloužil slavnou bohoslužbu. Milostná soška byla přenášena za asistence čtyřiceti kněží čtyřmi děkany. V kronice se dočteme, že při přenášení milostné sošky mohli poutníci vidět zvláštní úkaz na obloze: vedle slunce byly dvě jasně svítící hvězdy. Mnozí z očitých svědků tento hodinový úkaz na obloze slavnostně potvrdili svým podpisem na pergamenové listině 28. května 1799.

Ze zbytků klášterních zdí byla v roce 1760 postavena farní budova, která byla v roce 1822 zvýšena o jedno poschodí.

Hluboká víra a láska podnítila myšlenku vzniku chrámu, místa kde by bylo možno se setkávat s Pánem nejen v okamžicích štěstí a radosti, ale také v okamžicích našeho duchovního tápání, hledání těch správných cest a rozhodování, v době nemoci, se svými starostmi a trápeními. Manželská láska, potom dokázala začít tuto myšlenku uskutečňovat... Lidské rozhodnutí však stavbě nepřálo, ale víra v Boží pomoc přinesla své plody...

A tak jako na toto místo putovali mnozí poutníci po celá staletí před námi, i my zde nacházíme pokoj duše, je pro nás toto místo místem setkání s Bohem a místem, kam chodíme pro posilu ke své nebeské matce. Jak vzpomínají staří pamětníci i zde byly vyslyšeny modlitby a prosby jedné halenkovické farnice, která zde nabyla ztracené zdraví.