27. březen 2017

Sv. Josefe, tvoje moc se rozprostírá nad všemi lidskými záležitostmi…

To jsou první slova, webových stránek naší farnosti, která osloví každého kdo je navštíví. Je to jakési vyznání patronu našeho kostela. 19. března si celá církev připomíná Slavnost sv. Josefa snoubence P. Marie a pěstouna Páně. Vyjde-li jeho svátek na neděli je vždy překládán na následující den. Sv. Josef je nejen patronem mnoha států a zemí, ale také různých bratrstev a řeholních společenství; je patronem manželů a křesťanských rodin, dětí, mládeže, sirotků; dělníků, řemeslníků, inženýrů, vychovatelů, cestujících; je ochráncem při pokušeních v zoufalých situacích, patronem umírajících a za dobrou smrt. Proto si jej vyvolili i naši předkové za patrona kostela a 29. března vzpomeneme výročí posvěcení našeho kostela.

A to je ten okamžik, kdy nám promluva Otce Antonína Baslera, pomůže nalézt to, co učinilo Josefa velikým, ale současně i jedním z nepatrných služebníků Božích.

Milí bratři a sestry,
v chrámu sv. Michala máme dvě vyobrazení sv. Josefa. Jednak tady v presbytáři nahoře, krásná socha sv. Josefa s Ježíškem na rukách, a pak na oltáři Panny Marie blízko ke kůru je v jednom z šesti medailonů kolem obrazu těhotné Panny Marie dřímající sv. Josef, jak k němu shora sestupuje anděl s poselstvím. Na toto bych chtěl zvlášť upozornit.

Josef spí, ale zároveň je schopen slyšet anděla. Uskutečňuje se na něm to, co říká Píseň písní: Spal jsem, ale moje srdce bdělo.(Pís 5,2) Smysly odpočívají, ale podstata duše je otevřená. Je to obraz člověka, který je schopen slyšet do hloubky, v nitru i shůry, který je dost otevřený, aby život Boha a jeho svatých andělů pronikl k uchu jeho srdce. V nitru se každý člověk duší dotýká Boha. On chce mluvit ke každému z nás, je každému z nás blízko.

Josef je ale nejenom naslouchající, ale je zároveň připraven vykročit. Je připraven, jak je to v dnešním evangeliu, vstát a konat Boží vůli. V tom se podobá Marii tím, co je středem jejího života a co je její výpovědí v onom rozhodném okamžiku. „Hle jsem služebnice Páně.“ To platí také pro něho – tato připravenost vstát. Podívej, já jsem tvůj služebník! Vezmi mne! Nebo, jak odpovídá Izaiáš v hodině svého povolání: „Hle, zde jsem, pošli mne.“ (Iz 6,8) To je volání, které v budoucnu určuje celý jeho život. A ještě jedno slovo z Písma nám přitom přichází na mysl, Ježíšova řeč k Petrovi: „Jiný tě přepáše, a povede, kam nechceš.“ (Jan 21,18) Josef, ten připravený, to svou vůlí učinil měřítkem svého života. On byl tady, aby se také nechal vést tam, kam nechtěl. Celý jeho život je sledem takových událostí.

Začíná to prvním setkáním, ve kterém ho anděl uvádí do tajemství Božího mateřství Marie, a tak mu přerušuje jeho tichý, skromný a spokojený život, kterým chtěl kráčet, tím, že ho strhne do dobrodružství Boha s člověkem – současně do bezprostřední blízkosti hořícího trnového keře, do bezprostředního setkání s tajemstvím, jehož musí být svědkem a spolunositelem. Co to znamená, ukáže se hned. Narození Mesiáše se nemůže udát v Nazaretě. Josef musí vyrazit do Betléma, do města Davidova, ale ani toto město se nemá stát tím místem. „Jeho vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,11) Hodina Kristova narození jako by již stála ve stínu kříže. Pán se narodí mimo město, ve stáji. A pak přijde další setkání s andělem, které Josefa vede do exilu, do Egypta. Sdílí tam osud bezdomovce, azylanta, cizince, který nikam nepatří a musí hledat místo pro sebe a svoji rodinu, přičemž i volba místa návratu je ovlivněna určitou hrozbou. A potom přijde onen stresující zážitek, tři dny nepřítomnosti Ježíše, které současně už předjímají tajemství tří dnů mezi křížem a zmrtvýchvstáním: fyzickou nepřítomnost Pána. Stejně tak při opětovném nalezení v chrámě vychází najevo výlučnost, vážnost a výsostnost tajemství, když Ježíš jakoby odkazuje Josefa na jeho místo. „Musím být tam, kde jde o věc mého Otce. Ty, Josefe, se nebudeš nazývat otcem, ty jsi jen strážcem, správce tohoto úřadu.“ A koneckonců Josef umírá dřív, než smí zažít zjevení Ježíšova poslání. Vše zůstává – celé utrpení a naděje – ukryté v tichu.

Tento život není seberealizací, ve které ze sebe člověk vydá vše, co v něm je, a vyzkouší se vše, o čem je přesvědčen, že na to má. Není to seberealizace, nýbrž sebezapření - být veden, kam nechceš. Nepovažuje svůj život za své vlastnictví, nýbrž jej dává. Neprovádí plán, který by vymyslel svým vlastním rozumem, kterému by dával podobu svou vlastní vůlí, ale dává se k dispozici Božím pokynům; odevzdává svou vlastní vůli do vůle někoho jiného, do větší vůle, do Boží vůle. Ale právě tam, kde se to

stává, kde člověk skutečně sám sebe ztrácí, tam také sám sebe nalézá. Vždyť jen když ztratíme sami sebe, když sami sebe vydáme, můžeme sami sebe přijmout. „Ne má, nýbrž Tvá vůle ať se stane.“ Kde se stane to, o co prosíme – buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi – tam bude na zemi kousek nebe, protože na zemi to pak bude jako na nebi. A tak ten Josef, který se vzdává sám sebe a který současně předem následuje Ukřižovaného, ukazuje cestu věrnosti, cestu zmrtvýchvstání a života.

Tak dnes poděkujme Bohu za tohoto svatého; obraz připravenosti, zříkání se, putování, očekávání Božích příslibů a tedy služby, která má význam také pro tuto zem. Poděkujme za tento jubilejní den, v němž vidíme, že také dnes se lidé stále otevírají Boží vůli, poslouchají jeho volání a jdou s ním cestou, po které je vede on. Poprosme o milost, aby také nám byla udělena taková bdělost a připravenost a aby hojnost takové naděje pronikla náš život a vedla nás naproti Bohu, který je naším pravým cílem ve společenství věčného života. Amen.