26. listopad 2023

Dnes jsme s celou Církví slavili svátek Krista Krále. Tento svátek uzavírá liturgický rok, letošní byl cyklus A. Další neděle je první adventní z nového církevního roku cyklu B. V dnešní sváteční den jsem trošku brouzdala po internetu a objevila jsem velmi krásný příklad, na kterém slovenský katolický kazatel vysvětlil význam dnešního svátku. Věřím, že se i Vám přátelé, bude líbit.

Tak jak to je? Skutečně nám Kristus vládne a už ho není třeba prohlásit za našeho krále? Nepotřebujeme jeho vedení, aby nám poskytl sílu a moudrost? Kolik ideologií se přehnalo na našimi hlavami, všechny zklamaly. Je to tak těžké objevit a pochopit, že pouze Jeho vláda je spravedlivá a dobrá? Že tam, kde platí Jeho vůle, tam se člověk nikdy nezklame?

Aby Pán, který vidí naše odhodlání a touhu patřit mu, přestože jsme slabí a často klesáme, nás mohl posilnit, chránit před zlem, obdarovat nás svými milostmi, požehnáním, dobrodiním, a nakonec nás mohl bezpečně přivést do Nebe?  Mnohé výzvy života a dějin jsou nad naše síly a mocnosti, které natahují na nás svá chapadla, neznají slitování. Jak si bez Jeho požehnané vlády poradíme?

Na dveře rodinného domu kdosi zabouchal. Takto pozdě večer a v sobotu? „Kdo to jen může být?“ divil se majitel a šel otevřít.

Před dveřmi stál samotný Ďábel. Dříve než muž stačil překvapením zamrkat, dostal výprask, přímo ve dveřích svého vlastního domu. Ďábel se zasmál, zbitého nechal ležet u dveří a odešel. Muž se doplížil domů a omdlel. Když se probral z mrákot, myslel si, že se mu zdál strašný sen. „Asi musel být hrozný, kdy jsem ještě spadl i z postele a pochrámal jsem se. Jsem samá modřina,“ šeptal si sám pro sebe.

Den plynul za dnem. Muž žil běžný život jako většina z nás. A zase přišla sobota, večer, ticho. Slunce už zapadalo. Muž ještě něco sledoval v televizi, popíjel drink a těšil se na neděli. Když náhle, zčistajasna uslyšel bouchání na dveře. Koho to sem čerti nesou, stihl si ještě pomyslet, když otvíral dveře. Před dveřmi stál opět samotný Ďábel a okamžitě ho začal „mlátit jako žito“. Bil ho hlava, nehlava, Když jej nebožáka konečně pustil, zaškaredil se a zlomyslně poznamenal, že se za týden zase vrátí a zmizel. Muž se z posledních sil vrátil dovnitř. Tak to minule, nebyl sen, to už věděl bezpečně.

Když se jak tak dal do pořádku, začal uvažovat: „Jak je toto možné? Ďábel! V 21. století!!! Co s tím udělám? Tak silný, abych ho přemohl, nejsem. Najednou dostal nápad: Zavolám Ježíše. Když tu bude on, ďábel se lekne a odejde. Výborný nápad!“ a oddychl si.

Tak, jak si muž předsevzal, tak i udělal. Skutečně pozval do svého domu na návštěvu Pána Ježíše. Vzácný host za týden přišel. Avšak pozdě večer, když už padla tma, najednou opět někdo buší na dveře. Spokojený muž, kterému se nyní už nic nemůže stát, jde směle otevřít. Ve dveřích Ďábel. A dříve, než muž mohl cokoliv říci, dostal stejnou nakládačku jako minule. „Tak za týden!“ Uslyšel skřípavý hlas Ďábla a už ho nebylo. „A co má toto znamenat?“ Muž se dobelhal do obýváku, kde seděl Pán. „Proč jsi nezasáhl“ stěžuje si nešťastník. „Promiň“ odpoví Pán, „ale já jsem u tebe pouze hostem.“ Muž dlouhou chvíli přemýšlí. Když ho Pán uzdraví z utržených ran, rozhodne se a požádá ho, aby u něho zůstal natrvalo. Dům je přece dost velký: „Dám ti jeden pokoj, bude se ti tu líbit.“ Pán souhlasí a zůstane o něho.

Za týden, jako o pravidelné hodině cvičení, se ozve hrozivé bouchání na dveře. Muž jde sebevědomě otevřít. Ale scénář je stejný, bití, kopance, a ještě i výsměch. Na to si ďábel mne ruce a při odchodu s úšklebkem pronese: „Už se těším na příští týden!“ Muž se doplazí ke dveřím Ježíšova pokoje, vstoupí dovnitř a zeptá se ho z posledních sil: „Pane, já už ničemu nerozumím…“ Pán ho zvedne, opět ho uzdraví a odpoví mu: „Víš příteli, já tu mám u tebe pouze tuto místnost. Kdyby přišel Ďábel sem, do tohoto pokoje, to bys viděl!“ Muž odpočívá v Ježíšových rukách a přemýšlí a uvažuje. A náhle se mu rozjasní. Usměje se, poklekne před Ježíšem a promluví: „Pane, můj dům, je tvým domem. Dávám ti ho celý. Já i všechno co je vněm, patříme Tobě. Tu se usměje i Pán Ježíš: „Dobře, platí!“

Týden uteče jako voda. Blíží se hodina nepříjemné návštěvy, muž je trochu nervózní. Najednou kdosi silně zabouchá na dveře až poskočí nábytek. Muž se zdvihne, aby šel otevřít, ale Pán Ježíš ho předběhne a vykročí ke dveřím. Rázně otevře dveře a pronese slova, které se jasně a zvučně nesou do daleka: „Toto je můj dům! Co tu chceš!“ Ďábel v té chvíli stojí jako opařený, zbledne, roztřesou se mu kolena, a nakonec tiše pronese: “Pardon, asi jsem si spletl dům“, a peláší jako namydlený blesk tam, odkud přišel.

Člověče, nebo se obáváš vlády toho, kdo neváhal za tebe obětovat vlastní život, a to dokonce na Kříži? Anebo více miluješ tmu, v které si můžeš hovět ve svých neřestech a pýše a jen proto nechceš na světlo, neboť by odhalilo tvé skutky? A víš, že Kristus umí i odpouštět, když ho někdo o to upřímně a kajícně prosí? Že dokáže vlít do duše skutečný pokoj, mír, který svět dát nemůže? Příteli, nikdo tě nemiluje tak jako On, Pán Ježíš. A ty? Jak odpovíš na toto vyznání? Nemáme krále, jenom císaře, jako volali zaslepení židé před Pilátem, anebo jako Marie, ať se mi stane podle tvého slova, tedy ať se se stane vůle Tvá?

Kdo nemá zájem o Kristovo království na zemi, nebude do něho patřit ani na věčnosti. Pán kraluje pouze nad těmi, kteří se dobrovolně poddávají jeho vládě. Ne automaticky a nad všemi. I když je Pánem všech. Proto je správné se veřejně přihlásit ke Kristovi a obnovovat ve svém nitru, ale i navenek ochotu být součástí jeho království, tedy vyznat On je můj král...