5. červen 2022

Probudit se dnes do rána, které by zdobilo pouhé ševelení větru ve větvoví stromů a zpěv ptactva, podobá se pošetilému snu. Není snad dne, aby někde nebzučel křovinořez, sekačka nebo nekvílela cirkulárka. Tu blíže, tu někde v dáli. A do toho auta na silnici z protějšího kopce. I ranní vlaky sviští po trati přesně podle jízdního řádu. Nevyžádaně se k tomu stáváme posluchači rozhlasové stanice oblíbené u sousedů. To když se z jejich přijímače rozlehne ranní rozhlasová show do celé ulice… Kde jsi blažené ticho Punkevních jeskyní?!

Po covidové infekci se mi občas bolestivě zanítí uši a na řadu tak přichází „babské rady“ a s nimi i relativní ticho. Mám v uších gázu namočenou ve slivovici, stroužky česneku a další „špécie“ co mě napadnou nebo poradí maminka. Vyjma žvýkaček, které mi doporučují rozjívené pubertální děti. A s tím v uších zakouším krapet pomyslného ticha… Léčím sice uši, ale snažím se i duši.

Banální příběh, ale zkuste zvolnit tempo a poléčit se také tichem. Absolutním, opravdovým tichem. Vzdálit se od vzruchů a zvuků hektického světa, byť jen na chvíli každý den. A poslouchat jen to ticho a svůj dech. Zastavit se, mlčet, nechat vše plynout a žít ticho. Jedině v tichu svého nitra lze slyšet Boží hlas. Kdo neumí sestoupit do ticha, ten v balastu a hluku světa stěží uslyší Kristova slova. Ani Duch svatý není ohlušující vichřicí, ale jemným vánkem tiše čechrajícím stvoření ze všech a do všech stran…

Proto kéž nám není výzva či nápis SILENTIO (lat. ticho, mlčení) v našich chrámech břemenem, ale radostným připomenutím, kde a za jakých okolností lze zaslechnout hlas našeho Pána!